Iz 9,1-3.5-6; Tit 2,11-14; Lk 2,1-14
1V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. 2To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. 3Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. 4Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, 5aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. 6Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. 7A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. 8V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. 9Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. 10Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: 11V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. 12To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“
13A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“
(Lk 2,1-14)
Srovnání: Lk 21,26-27; 1 Sam 16,1.13; Mt 1,18; Mt 1,25; Lk 24,4-5; Lk 1,30; Sk 2,36; Iz 7,14; Lk 19,38
Úvod k meditaci
Panna Maria a sv. Josef se ujímají novorozeňátka a dělají, co mohou. To je vyjádření jejich hlubokého klanění se Kristu, Králi nebes i země. Jednoduše řečeno: plní vůči němu povinnosti. Dělají to z lásky a se svědomitostí, která je právě v té situaci možná. To je vzor našemu klanění se Ježíši: v naplnění povinností, v tom, co a jak nejlépe mohu udělat pro svůj život pozemský
i duchovní. Plňme jednoduše a prostě, ale poctivě jakoukoliv svou povinnost jako povinnost pomáhat Ježíši. To ať je naše nejpravdivější klanění.
Andělé se klaní kvůli slávě, která se v tomto dítěti zjevila. Klaní se Bohu také tím, že se těší z nebes seslanému pokoji lidem. Opravdové klanění je výrazem touhy po Boží slávě a pokoji pro lidi.
Výklad biblického textu
Vyprávění o Ježíšově narození záměrně obsahuje časové a prostorové údaje: Lukáš chce zdůraznit, že Ježíš není pouhou ideou či mýtem, ale osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru. Úryvek je velmi střízlivý a obsahuje dva základní momenty: Ježíšovo narození v chudobě a zvěstování pastýřům, kteří byli na okraji tehdejší společnosti. Bůh se vtěluje mezi posledními, Bůh se zjevuje posledním, Bůh dává spásu posledním. Ježíšovým narozením se otevírá nebe, Bůh sestupuje mezi lidi (Iz 63,19) a přináší pokoj, který je souhrnem mesiánských darů a naplněním starozákonních příslibů.
vv. 1-3 Lukáš uvádí přesné datace (i když historicky nesprávné). Spása není jen nějaká idea mimo prostor a čas, je to historie s přesnými a časově určenými fakty. Mesiáš vstupuje a rodí se do těchto dějin, a ne do nějakých hypotetických nebo i uskutečnitelných dějin lepších. Obrovská mašinérie světového sčítání lidu, ten nesmírný mocenský aparát, který se organizuje, neslouží k ničemu jinému, než že naplní jeden detail Božího plánu: v Betlémě se narodí Mesiáš.
vv. 4-5 Josef a Maria jsou poslušni zákonů. Právě v poslušnosti rozmarům císařovy moci se naplňuje rozmar Božího plánu.
v. 5 Neoznačuje Marii za Josefovu manželku, ačkoli zasnoubení tento titul dovolovalo.
v. 7 Kdo by byl tehdy řekl, že se dějiny budou dělit na dobu „před“ a „po“ tomto narození? Stvořitel se dává svým tvorům jakožto synům ve svém Synu, který se stává naším bratrem. Cílem člověka je dojít k Bohu. A protože to bylo nemožné, Bůh si ve své lásce usmyslil, že sám dojde k člověku. V jakém vytržení asi musela být Maria, když měla ve náručí Boží tělo, když
v tom maličkém děťátku viděla, dotýkala se a objímala Nekonečného!
Termínprvorozený říká jen, že je to první dítě své matky, neznamená to, že nutně následovaly další děti. Zároveň zdůrazňuje kulticko-právní přednostní postavení prvního syna. Kristus je prvorozený z celého tvorstva (Kol 1,15), „prvorozený z mnoha bratří“ (Řím 8,29), kteří nyní budou Božími syny po něm, protože on se nestyděl nazývat se jejich bratrem (Žid 2,11).
Už od počátku 2. století je doložena tradice o jeho narození v jeskyni. Ježíšův pozemský život je uzavřen do tajemství dvou jeskyní: zde zavinutý do plének, v druhé jeskyni do pohřebního plátna, zde položený do dřeva jeslí, tam sňatý z dřeva kříže.
Lidová tradice s odkazem na Iz 1,3 staví vedle Ježíše osla a vola. Tato zvířata znají svého majitele, na rozdíl od lidí, kteří nedokážou poznat svého Pána. Ježíš se rodí mezi zvířaty, na kříži skončí mezi zločinci.
...a položila ho: Slovo položit se užívá, když lidé podle orientálního zvyku ulehnou ke stolu a jedí. Ježíš ale neleží u stolu jako ten, kdo jí, ale je na místě pokrmu, ve žlabu.
v. 11 ...se vám dnes narodil:Dnes vyjadřuje Boží věčné dnes, nezdůrazňuje čas Ježíšova historického narození. Kdo Ježíše přijme s vírou, ten uvidí, že se dnes pro něj Spasitel narodil.
Prameny, odkazy
Luke T. Johnson – Evangelium podle Lukáše – Sacra pagina; Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Petr Karas – Boží slovo na každý den; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář.
K tématu
Až do této chvíle andělé poznávali Boha v nezměrnosti světa, v logice a kráse kosmu, které od Něho pocházejí a odrážejí ho; převzali takřka němý chvalozpěv stvoření a proměnili ho v nebeskou hudbu. Nyní však došlo k něčemu novému a pro ně přímo omračujícímu. Ten, o kterém vyprávějí nebesa, Bůh, který vládne nade vším a všechno drží v rukou, On sám vstoupil do lidských dějin a stal se tím, kdo v dějinách jedná i trpí. Z radostného vzrušení vyvolaného touto nepředstavitelnou událostí, tímto druhým a novým způsobem Božího zjevení, zrodil se nový zpěv, nová sloka, kterou nám uchovalo vánoční evangelium: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Snad lze říci, že podle pravidel hebrejské poezie vyjadřuje toto dvojverší v obou svých částech v podstatě totéž, jenom z jiných hledisek. Sláva Boží je na výsostech, ale nyní je ve stáji. Co je přízemní, stalo se vznešeným. Jeho sláva je na zemi, je slávou pokory a lásky. A dále: slávou Boha je pokoj. Kde je On, tam je pokoj. On je tam, kde lidé nechtějí dělat autonomně na zemi ráj za použití násilí. Je s lidmi, kteří mají bdělé srdce, s pokornými a s těmi, kteří odpovídají jeho vznešenosti, vznešenosti pokory a lásky. Těm dává svůj pokoj, protože jejich prostřednictvím vstupuje pokoj do tohoto světa.
Středověký teolog Vilém od Saint Thierry jednou řekl: Bůh – počínaje Adamem – viděl, že jeho velikost vyvolávala odpor, že se člověk cítil ve svém bytí omezeným a ve své svobodě ohroženým. Proto Bůh zvolil novou cestu. Stal se Dítětem. Stal se závislým a slabým, potřebujícím naši lásku. Nyní nám Bůh, který se stal Dítětem, říká: Už ze mne nemůžete mít strach, od nynějška mne můžete pouze milovat.
S těmito myšlenkami se tuto noc přibližujeme k Betlémskému Dítěti, k onomu Bohu, který se kvůli nám chtěl stát dítětem.
V každém dítěti se zračí Betlémské dítě. Každé dítě žádá naši lásku. Tuto noc proto myslíme zvláště na ony děti, kterým je upírána rodičovská láska; na děti ulice, kterým nebyl dopřán domov; na děti, které jsou brutálně používány jako vojáci, jako nástroje násilí, místo aby byly nositeli smíření a pokoje; na děti, které jsou v hloubi svých duší zraňovány pornografickým průmyslem a vším ostatním hanebným zneužíváním. Betlémské Dítě je novou výzvou určenou nám, abychom učinili vše, co je možné, aby se Betlémské světlo dotklo lidských srdcí. Jedině obrácením srdcí, jedině změnou v lidském nitru může být překonána příčina veškerého tohoto zla; může být překonána moc Zlého. Jedině změní-li se lidé, změní se svět. A aby se mohli změnit lidé, potřebují světlo přicházející od Boha, ono světlo, které tak nečekaně vstoupilo do naší noci.
Benedikt XVI. – 24. 12. 2008, půlnoční mše
Nahý v jeslích, nahý na kříži
Dvojí nahota Ježíše Krista přímo bije do očí. Ten maličký, který vyšel z břicha své matky, a ukřižovaný muž se sobě podobají. To zázračné, tolik očekávané dítě přišlo nahé; třiatřicetiletý Kristus zemřel zcela nahý na kříži. Nahota novorozeněte je nádherná. Nahá agonie na kříži je děsivá. Co z toho můžeme pochopit?
Pokud chceme dobře oslavit Vánoce, přemítejme o těch dvou nahotách, dvou Kristových slabých chvílích. Dítě je ze všech bytostí nejslabší. Přesto mu neodoláme. Křičí a všechny ruší. Když se narodila moje nejmladší sestra Betty, nebyla moc hezká. Měla pupeční šňůru kolem krku a byla fialová. Když jsem ji viděl, řekl jsem své matce: „Člověk by řekl, že je to malý opičák.“ Moje matka vybuchla smíchy. Betty je teď pěkná maminka od rodiny. Miminko není vždycky pěkné, když se narodí. Ale vždycky roztajeme nad jeho slabostí. Miminko v kolébce je vždycky nádherné. Na kříži nás děsí přibitý živý, nahý muž. Kristova životní dráha od narození do smrti se dá vyčíst v této dvojí nahotě.
Maria prožila hrozné chvíle, když viděla svého syna spoutaného, zbitého a poníženého, poté co vykonal na zemi tolik dobra.
Tenhle kojenec nám dá své tělo – to je eucharistie. Jeho slabost, slabost miminka na slámě se pro nás křesťany stane výjimečnou silou až do skonání věků. Naučí nás tomu základnímu. Mezi vlky, kde žijeme, jsou Boží dobrota a láska považovány za slabost. Náš Bůh nás tolik miluje, že nás prosí, abychom mu říkali, jak ho máme rádi. Stvořil člověka, aby ho člověk obdivoval.
To je vysvětlení tajemství Vánoc. Láska, která z nás vychází ve světě vlků, všechny vlky navždycky přemůže. To malé dítě nám zkomplikovalo život, protože zcela rozmetalo moc, po které tak bažíme. Jsme otroci peněz, které toužíme vydělávat, náš život tkví v samém počítání a kalkulování našich zájmů. Jsme citliví na to, „co tomu řeknou lidi“, staráme se o to, jak působíme. Utváříme se podle názoru druhých a snažíme se zalíbit za každou cenu. Náš egoismus zasáhl ten capart, kterého oslavujeme na Vánoce a který nám komplikuje život. Říká nám: „Na svoje zájmy se vykašli. Peníze, ty si můžeš akorát nastrkat do matrace. Zapomeň na svoje kalkulace. A svou moc bys měl využívat jen ke službě. Čím vyšší máš v lidské společnosti postavení, tím víc bys měl být služebníkem těch nejslabších.“
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého lotra
Dítě v nás
Psychologové dnes hovoří o dítěti, které ve svém nitru nosí každý z nás. Každý z nás byl jako dítě někdy zrazen nebo zklamán ve svých nadějích a tužbách po bezpodmínečné lásce. Jako dospělí se musíme s tímto poraněným dítětem v nás potkat a převzít za ně odpovědnost, pečovat o ně a hojit jeho rány. Nesmíme však u tohoto zraněného dítěte zůstávat, musíme dál, nechat se zavést k Božímu dítěti, které existuje také v každém z nás. Boží dítě je obrazem našeho skutečného, opravdového já. Ví přesně, co nám svědčí. Už v dětství nám ukazovalo cestu, abychom v moři cizoty, nelásky a nepochopení našli místo, kde bychom zůstali nezraněni. Vánoce nám Boží dítě v nás připomínají. Uprostřed chladného a odcizeného světa lpí to dítě na naší jedinečnosti a vzácnosti. Je přesvědčeno, že to Boží ve mně trvá a že může být vyjádřeno pouze skrze mě. Takové je poselství Vánoc: V hloubi svého srdce nosíš Boží dítě. Když se svému srdci podřídíš, pochopíš, co je pro tebe dobré, co ti svědčí a co na sebe bereš jenom proto, že ti to říkají ostatní. Tvůj život bude opravdovější, jenom když budeš v kontaktu s Božím dítětem. Tvůj život tak získá něco z té bezstarostnosti, kterou se vyznačují děti. Jako poraněné dítě můžeš Božímu dítěti důvěřovat, stejně jako cestě, po níž tě dnes povede k životu i ke skutečnému štěstí. Taková je radostná zvěst dítěte v jesličkách – Boha, jenž mezi nás přišel, vtělený do člověka.
Tak jako dřív
Každá rodina má své vlastní vánoční tradice. Nejenom ve šlechtických rodinách, kde se tradiční rituály dodržují v nezměněné podobě už po celá staletí, i v mladých rodinách se vzpomíná na to, jak to bylo „dřív“ doma. K vánočním tradicím patří společné zpívání koled, stejně jako některé vánoční pokrmy, nebo také způsob zdobení vánočního stromku, stavění jesliček. Očividně to všechno souvisí se snahou nevnímat Vánoce jako nějaký krátký zážitek, ale slavit je jako svátek spjatý svou podobou s tradicemi našich předků. Zvyky a rituály nám dávají jistotu a oporu. Jsme část řetězce tvořeného řadou našich předků. Ti všichni slavili Vánoce stejně jako my. Dodržováním vánočních zvyků se chceme podílet na jejich víře. Chceme, aby stejně jako na ně i na nás působilo tajemství vtělení Boha v člověka. Jejich víra má posilovat tu naši. Zároveň také chceme znát svou minulost. Nejsme jenom lidé této doby, ale jsme také součástí dlouhé řady generací našich předků. Sdílíme část jejich sil, jejich hodnot, jejich lásky. Společně s nimi rozlišujeme Vánoce a všednodennost. Společně s nimi proměňujeme naši dobu, spojujeme se s pramenem radosti a vzpomínáme na ten „radostiplný příběh“, který začal s narozením Ježíše Krista.
Anselm Grün – Vánoční rozjímání
O zvířatech a lidech
Stalo se to v době, kdy ještě nic nebylo v přímém přenosu, a o tom, kde je nejlepší nebo nejvhodnější, nerozhodovala esemesková demokracie, ale někdo to musel udělat osobně a nést za to odpovědnost. Tehdy sám Hospodin pověřil jednoho z andělů, aby vyhlásil výběrové řízení. Jeho cílem bylo najít nejvhodnější zvíře či zvířata, která by mohla pomáhat Svaté rodině, tedy Marii a Josefovi, v betlémské stáji, až se narodí malý Ježíš. Hudebně nadaní andělé pro tuto příležitost složili slavnostní znělku, která byla tak řízná, že ji nikdo nemohl přeslechnout. Betlémský casting se mezi zvířecí veřejností setkal s tak velkým ohlasem, že se o to zajímala všechna zvířecí média. Přihlásila se ta zvířata, která byla přesvědčena nejen o své vhodnosti, ale přímo o nepostradatelnosti pro takový úkol.
Jako první přišel lev, který s jistotou, že na něj nikdo nemá, všechny bezohledně předběhl. Směrem k ostatním ve frontě jen tak mezi zuby procedil, ať se neztrapňují a jdou domů, protože skončí stejně maximálně jako betlémská zvířecí pěchota a budou jen pro smích. Postavil se před anděla a suverénně zavrčel: „Jen král je hoden sloužit Králi světa. – Postavím se ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi přiblížit, roztrhám na kusy.“
Ale andělův verdikt zněl: „Jsi příliš hrubý!“ a odmítnutý lev se naštval a podrážděně odešel.
V tu chvíli se andělovi k nohám začala lísat liška. Nasadila ten nejnevinnější pohled a vychytrale ho přesvědčovala: „Vždyť jsem to věděla – nejvhodnější jsem přece já. Jen já jsem schopná každé ráno pro Božího syna ukrást nejlepší mléko a med. A pro Marii s Josefem mlaďoučkou slepici.“ Po těch slovech nasadila naprosto bezelstný úsměv.
„Kdepak ty. Jsi příliš nepoctivá,“ namítl anděl.
Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zatřepal duhovým peřím a prohlásil: „Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác, který by mohl závidět i Šalomounův dvůr!“ Otočil hlavu o sto osmdesát stupňů a přestal vnímat cokoliv jiného než sebe. „Ty jsi zase moc pyšný,“ reagoval anděl.
A tak před anděla předstupovala zvířata – jedno po druhém – a vychvalovala své největší přednosti. Ale andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich. Měl z toho těžkou hlavu, protože úkoly se mají plnit a čas kvapil.
Vtom uviděl osla a vola. Ti přihlášeni nebyli. Pracovali na poli u vesničana, který dokonce bydlel nedaleko betlémské stáje. Anděl na ně zavolal: „A co můžete nabídnout vy?“
„Nic,“ odpověděl smutně osel a sklopil dlouhé uši. „V ničem nevynikám – snad jen v trpělivosti. My tady s volem musíme všechno vydržet.“ Vůl, aniž by vzhlédl od země, dodal: „Snad bych jen mohl čas od času odhánět mouchy svým dlouhým ocasem…“
Anděl se konečně spokojeně usmál a řekl: „Právě vás bych potřeboval!“
Tolik vyprávění podle povídky Co se andělovi nelíbilo od Bruna Ferrera.
A co z toho pro nás vyplývá?
Kdo se chce přiblížit tajemství Betléma, nemusí být ani VIA, tedy Very Important Animal mezi zvířaty, ani VIP, tedy velmi důležitá osoba mezi lidmi.
Dokonce po nás nikdo ani nechce, abychom šli do Betléma sloužit. Naopak – Betlém má sloužit nám, aby ti, kdo jsou mezi námi lvi, ztratili něco ze své suverénnosti a neomalenosti, aby ti, kdo jsou lišky, překonali svou chamtivost a vychytralost, aby ti, kdo jsou pyšní jako pávi, zahlédli jinou krásu než své peří. Svět i my, jsme nemocní mnoha chorobami. Betlém není jen nějaká stáj nebo chlév. Betlém je setkání s Boží láskou, která uzdravuje.
Betlém je setkání s Ježíšem Kristem, kterým se Bůh dotýká osudu každého z nás, abychom se i my mohli svým životem dotýkat Boha, neboť on v nás má zalíbení.
Boží láska úžasně obdarovává právě tím, co je v lidských očích nepatrné a bezmocné.
Vojtěch Cikrle – Na cestě za hvězdou
Dovolím Bohu, aby mne měl rád?
Tuto svatou noc, když rozjímáme o Dítěti Ježíši právě narozeném a položeném do jeslí, jsme pozváni se zamyslet. Jak přijímáme tuto Boží něhu? Nechám se od Boha dostihnout, obejmout anebo Mu bráním se přiblížit? „Já hledám Boha" - mohli bychom namítnout. Nicméně, nejdůležitější není hledat Jej, nýbrž nechat se od Něho nalézt a pohladit s přívětivostí. Toto je otázka, kterou nám toto Dítě klade svojí přítomností: dovolím Bohu, aby mne měl rád?
A dále: máme odvahu něžně přijímat svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale zbavena evangelní vřelosti? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu!
Křesťanova odpověď se nemůže lišit od té, kterou dává naší nepatrnosti Bůh. Životu je třeba čelit dobrotou a mírností. Když si uvědomíme, že Bůh je zamilován do naší nepatrnosti a sám se stává maličkým, aby se s námi mohl lépe setkat, nemůžeme mu neotevřít svoje srdce a prosit jej: „Pane, pomoz mi být jako ty, daruj mi milost něhy v těch nejtvrdších životních okolnostech, daruj mi milost spřízněnosti tváří v tvář každé nouzi, mírnosti v každém konfliktu.“
Drazí bratři a sestry, rozjímejme v této svaté noci o jesličkách: „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo" (Iz 9,1). Uviděli jej obyčejní lidé připravení přijmout Boží dar. A naopak jej neviděli arogantní, pyšní a ti, kteří stanovují zákony podle svých osobních kritérií, ti kteří se uzavírají do sebe. Hleďme na jesličky, modleme se a prosme Panenskou Matku: „Ó, Maria, ukaž nám Ježíše!"
z homilie papeže Františka z vánoční mše 2014, bazilika sv. Petra
Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, dobrý den a požehnané Vánoce!
Připojuji se ke zpěvu andělů, kteří se ukázali Betlémským pastýřům té noci, kdy se narodil Ježíš. Tento zpěv spojuje nebe i zemi, obrací se k nebi chválou a velebením a k lidem na zemi přáním pokoje. Všechny zvu, aby se připojili k tomuto zpěvu, jež platí pro každého muže a ženu, kteří ve tmách bdí, doufají v lepší svět a pečují o druhé ve snaze pokorně plnit své povinnosti.
Sláva Bohu! Vánoce nás volají především k tomu, abychom vzdávali slávu Bohu, protože je dobrý, věrný a milosrdný. V tento den přeji všem, aby rozpoznali pravou tvář Boha, Otce, který nám daroval Ježíše. Přeji všem, aby pocítili, že Bůh je blízko, stanuli v Jeho přítomnosti, měli Jej rádi a ctili Jej. Každý z nás ať vzdává Bohu chválu především svým životem odevzdaným z lásky k Němu a k bratřím.
A pokoj lidem! Pravý pokoj – a my to víme - není rovnováhou protichůdných sil. Není hezkou „fasádou“, za níž ční kontrasty a rozdělení. Pokoj je každodenní – řemeslný – závazek plněný silou Božího daru, Boží milosti, které se nám dostalo v Ježíši Kristu.
Při pohledu na Dítě v jeslích, Dítě pokoje, mysleme na děti, které jsou nejkřehčími oběťmi válek, ale mysleme také na staré lidi, na týrané ženy, na nemocné... Války drtí a drásají spousty životů!
Drazí bratři a sestry, v tomto světě, v tomto dnešním lidstvu se narodil Spasitel, kterým je Kristus Pán. Zastavme se u Betlémského dítěte. Dovolme svému srdci se dojmout, nemějme z toho strach. Nemějme strach z toho, že se naše srdce dojme. Naše srdce potřebuje obměkčit. Nechme je rozehřát Boží něhou; potřebujeme Boží pohlazení. Boží pohlazení nezraňuje, ale dává nám pokoj a sílu. Potřebujeme Jeho pohlazení. Bůh je veliký v lásce, Jemu patří chvála a sláva na věky! Bůh je pokoj: prosme Jej, aby nám pomáhal denně ho vytvářet ve svém životě, ve svých rodinách, ve svých městech a státech, na celém světě. Nechme se dojmout Boží dobrotou.
papež František – Urbi et orbi 25.12.2013
O čtvrtém králi
Jedna ne příliš stará legenda, kterou zpracoval Henry van Dyke, vypráví o tom, že tři mudrci měli být vlastně čtyři. Se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z Ekbatanu. Artaban prodal dokonce všechen svůj majetek a koupil za něj rubín, safír a perlu, aby jimi uctil Krále králů. Potom se vydal na koni k místu, odkud se měl vydat na společnou pouť s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Čekalo na něj deset dní cesty. Jenže kousek před cílem, právě poslední den, nalezl umírajícího vyhnance, Žida. Rozhodl se, že se o něj postará – donesl mu vodu, dal mu své zásoby jídla, a tak se stalo, že kvůli tomu promeškal společný začátek cesty. Na místě setkání našel jen vzkaz tří mudrců, že už nemohli čekat a že se do pouště vydali bez něj. Artaban tedy musel rychle prodat koně, koupit velbloudy a vybavit se na cestu pouští. Stálo ho to safír, který střežil jako dar pro Krále králů. Jedinou výhodou pro něj byla slova umírajícího Žida, že Mesiáše má hledat ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě.
Do Betléma dorazil o tři dny později než jeho kolegové. Matka malého chlapce, která jej přijala, mu prozradila, že mladá rodina, kterou hledá, odjela ve spěchu do Egypta. Vzápětí vtrhla do Betléma Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poradila, kudy dál. Přemýšlel při tom, že pro člověka obětoval to, co bylo určené Bohu.
V Egyptě Artaban pátral po stopách rodiny z Betléma. Dostal se do Alexandrie, kde jej jeden Žid poučil, že podle proroka Izaiáše bude narozený Král králů mužem bolesti a že jej nenajde mezi bohatými a mocnými. Plynula léta a Artaban stále hledal. Navštěvoval utlačované, pronásledované, nemocné, trpící, ale stále jej nemohl najít. A tak uplynulo třiatřicet let.
Artaban, vyčerpaný hledáním, v té době už kmet s bílými vlasy, se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Už dávno nevěděl, jak dál. Cíl se mu ztratil, i když věděl, že celý život den po dni dělal to nejlepší, co mohl. A něco mu říkalo, že tentokrát nebude cesta zbytečná. Když vstoupil do Jeruzaléma, cítil všude kolem zvláštní napětí. Kolemjdoucí mu řekli, že jdou na Golgotu. Mají tam být popraveni dva zločinci a s nimi nějaký Ježíš Nazaretský, který však vykonal mezi lidmi mnoho dobrého.
Artaban najednou věděl, že to je on. Že Ježíš je ten, za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma. Řekl si: „Půjdu a nabídnu za jeho život drahocennou perlu, to nejcennější, co mi zbylo.“ Nedbal na únavu, která ho svírala, a spěchal na místo popravy. V tu chvíli kolem něj vlekla skupina vojáků mladou dívku, aby ji prodali do otroctví a tak splatili dluhy jejího otce. Dívka se na Artabana obrátila a se slzami prosila: „Zachraň mě…“
Artaban se zachvěl: Je to pokušení? Ale pak cítil, že stejně jako u umírajícího vyhnance, stejně jako u matky v Betlémě jde i tentokrát o skutek lásky, která má své kořeny v Bohu. A tak vyňal perlu, kterou střežil jako poslední poklad pro Krále, a vložil ji do rukou otrokyni, aby se mohla vykoupit. Když to udělal, nastalo velké zemětřesení a Artaban věděl, že Ježíš Nazaretský umírá. V duchu si s bolestí posteskl: „Třicet tři let jsem tě hledal, a nikdy jsem nespatřil tvou tvář ani ti nemohl prokázat žádnou službu.“
Vtom uslyšel konejšivá slova: „Amen, pravím ti, cokoliv jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil…“ Artabanovu tvář rozjasnila tichá záře údivu, kterou vystřídala radost. Jeho cesta skončila. Jeho klenoty byly přijaty. I čtvrtý z mudrců nalezl Krále.
Kdo tohoto krále hledá s vytrvalostí a celým srdcem, vždy ho nalezne.
A co já?
Vojtěch Cikrle – Vánoční variace
