Slavnost Narození Páně – Boží hod vánoční

Dovolím Bohu, aby mne měl rád?

Tuto svatou noc, když rozjímáme o Dítěti Ježíši právě narozeném a položeném do jeslí, jsme pozváni se zamyslet. Jak přijímáme tuto Boží něhu? Nechám se od Boha dostihnout, obejmout anebo mu bráním se přiblížit? „Já hledám Boha" – mohli bychom namítnout. Nicméně, nejdůležitější není hledat Jej, nýbrž nechat se od Něho nalézt a pohladit s přívětivostí. Toto je otázka, kterou nám toto Dítě klade svojí přítomností: dovolím Bohu, aby mne měl rád?

A dále: máme odvahu něžně přijímat svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale zbavena evangelní vřelosti? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu!

Křesťanova odpověď se nemůže lišit od té, kterou dává naší nepatrnosti Bůh. Životu je třeba čelit dobrotou a mírností. Když si uvědomíme, že Bůh je zamilován do naší nepatrnosti a sám se stává maličkým, aby se s námi mohl lépe setkat, nemůžeme mu neotevřít svoje srdce a prosit jej: „Pane, pomoz mi být jako ty, daruj mi milost něhy v těch nejtvrdších životních okolnostech, daruj mi milost spřízněnosti tváří v tvář každé nouzi, mírnosti v každém  konfliktu.“

Drazí bratři a sestry, rozjímejme v této svaté noci o jesličkách: „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo" (Iz 9,1). Uviděli jej obyčejní lidé připravení přijmout Boží dar. A naopak jej neviděli arogantní, pyšní a ti, kteří stanovují zákony podle svých osobních kritérií, ti kteří se uzavírají do sebe. Hleďme na jesličky, modleme se a prosme Panenskou Matku: „Ó, Maria, ukaž nám Ježíše!"

homilie papeže Františka z vánoční mše 2014, bazilika sv. Petra (úryvek)

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“ (Lk 2,14).
Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, dobrý den a požehnané Vánoce!
Připojuji se ke zpěvu andělů, kteří se ukázali Betlémským pastýřům té noci, kdy se narodil Ježíš. Tento zpěv spojuje nebe i zemi, obrací se k nebi chválou a velebením a k lidem na zemi přáním pokoje.
Všechny zvu, aby se připojili k tomuto zpěvu, jež platí pro každého muže a ženu, kteří ve tmách bdí, doufají v lepší svět a pečují o druhé ve snaze pokorně plnit své povinnosti.
Sláva Bohu!
Vánoce nás volají především k tomu, abychom vzdávali slávu Bohu, protože je dobrý, věrný a milosrdný. V tento den přeji všem, aby rozpoznali pravou tvář Boha, Otce, který nám daroval Ježíše. Přeji všem, aby pocítili, že Bůh je blízko, stanuli v Jeho přítomnosti, měli Jej rádi a ctili Jej. Každý z nás ať vzdává Bohu chválu především svým životem odevzdaným z lásky k Němu a k bratřím.
A pokoj lidem!
Pravý pokoj – a my to víme – není rovnováhou protichůdných sil. Není hezkou „fasádou“, za níž ční kontrasty a rozdělení. Pokoj je každodenní – řemeslný – závazek plněný silou Božího daru, Boží milosti, které se nám dostalo v Ježíši Kristu.
Při pohledu na Dítě v jeslích, Dítě pokoje, mysleme na děti, které jsou nejkřehčími oběťmi válek, ale mysleme také na staré lidi, na týrané ženy, na nemocné... Války drtí a drásají spousty životů!
Drazí bratři a sestry, v tomto světě, v tomto dnešním lidstvu se narodil Spasitel, kterým je Kristus Pán. Zastavme se u Betlémského dítěte. Dovolme svému srdci se dojmout, nemějme z toho strach. Nemějme strach z toho, že se naše srdce dojme. Naše srdce potřebuje obměkčit. Nechme je rozehřát Boží něhou; potřebujeme Boží pohlazení. Boží pohlazení nezraňuje, ale dává nám pokoj a sílu. Potřebujeme Jeho pohlazení. Bůh je veliký v lásce, Jemu patří chvála a sláva na věky! Bůh je pokoj: prosme Jej, aby nám pomáhal denně ho vytvářet ve svém životě, ve svých rodinách, ve svých městech a státech, na celém světě. Nechme se dojmout Boží dobrotou.

papež František – Urbi et orbi, 25.12.2013

O čtvrtém králi

Jedna ne příliš stará legenda, kterou zpracoval Henry van Dyke, vypráví o tom, že tři mudrci měli být vlastně čtyři. Se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z Ekbatanu.

Artaban prodal dokonce všechen svůj majetek a koupil za něj rubín, safír a perlu, aby jimi uctil Krále králů. Potom se vydal na koni k místu, odkud se měl vydat na společnou pouť s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Čekalo na něj deset dní cesty. Jenže kousek před cílem, právě poslední den, nalezl umírajícího vyhnance, Žida. Rozhodl se, že se o něj postará – donesl mu vodu, dal mu své zásoby jídla, a tak se stalo, že kvůli tomu promeškal společný začátek cesty. Na místě setkání našel jen vzkaz tří mudrců, že už nemohli čekat a že se do pouště vydali bez něj. Artaban tedy musel rychle prodat koně, koupit velbloudy a vybavit se na cestu pouští. Stálo ho to safír, který střežil jako dar pro Krále králů. Jedinou výhodou pro něj byla slova umírajícího Žida, že Mesiáše má hledat ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě.

Do Betléma dorazil o tři dny později než jeho kolegové. Matka malého chlapce, která jej přijala, mu prozradila, že mladá rodina, kterou hledá, odjela ve spěchu do Egypta. Vzápětí vtrhla do Betléma Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poradila, kudy dál. Přemýšlel při tom, že pro člověka obětoval to, co bylo určené Bohu.

V Egyptě Artaban pátral po stopách rodiny z Betléma. Dostal se do Alexandrie, kde jej jeden Žid poučil, že podle proroka Izaiáše bude narozený Král králů mužem bolesti a že jej nenajde mezi bohatými a mocnými. Plynula léta a Artaban stále hledal. Navštěvoval utlačované, pronásledované, nemocné, trpící, ale stále jej nemohl najít. A tak uplynulo třiatřicet let.

Artaban, vyčerpaný hledáním, v té době už kmet s bílými vlasy, se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Už dávno nevěděl, jak dál. Cíl se mu ztratil, i když věděl, že celý život den po dni dělal to nejlepší, co mohl. A něco mu říkalo, že tentokrát nebude cesta zbytečná. Když vstoupil do Jeruzaléma, cítil všude kolem zvláštní napětí. Kolemjdoucí mu řekli, že jdou na Golgotu. Mají tam být popraveni dva zločinci a s nimi nějaký Ježíš Nazaretský, který však vykonal mezi lidmi mnoho dobrého.
Artaban najednou věděl, že to je on. Že Ježíš je ten, za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma. Řekl si: „Půjdu a nabídnu za jeho život drahocennou perlu, to nejcennější, co mi zbylo.“ Nedbal na únavu, která ho svírala, a spěchal na místo popravy. V tu chvíli kolem něj vlekla skupina vojáků mladou dívku, aby ji prodali do otroctví a tak splatili dluhy jejího otce. Dívka se na Artabana obrátila a se slzami prosila: „Zachraň mě…“

Artaban se zachvěl: Je to pokušení? Ale pak cítil, že stejně jako u umírajícího vyhnance, stejně jako u matky v Betlémě jde i tentokrát o skutek lásky, která má své kořeny v Bohu. A tak vyňal perlu, kterou střežil jako poslední poklad pro Krále, a vložil ji do rukou otrokyni, aby se mohla vykoupit. Když to udělal, nastalo velké zemětřesení a Artaban věděl, že Ježíš Nazaretský umírá. V duchu si s bolestí posteskl: „Třicet tři let jsem tě hledal, a nikdy jsem nespatřil tvou tvář ani ti nemohl prokázat žádnou službu.“
Vtom uslyšel konejšivá slova: „Amen, pravím ti, cokoliv jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil…“ Artabanovu tvář rozjasnila tichá záře údivu, kterou vystřídala radost. Jeho cesta skončila. Jeho klenoty byly přijaty. I čtvrtý z mudrců nalezl Krále.
Kdo tohoto krále hledá s vytrvalostí a celým srdcem, vždy ho nalezne.

A co já?

Vojtěch Cikrle – Vánoční variace