Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus A

Dnes si připomínáme událost dějin spásy stejně jako při jiných velkých slavnostech liturgického roku. Oslavujeme tajemství, výsostně křesťanské tajemství, z něhož prýští celé dějiny spásy, tajemství, jímž se naše náboženství odlišuje na svém vrcholu ode všech ostatních. Židovský národ uctíval jediného Boha, Hospodina; znal tedy absolutní jednotu, ne však rozdílnost. Pohanské národy uctívaly většinou více božstev; znaly tedy rozdílnost, ne však jednotu. Křesťanské náboženství zná jednotu v rozdílnosti – jediný Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch Svatý.

Zjevení tohoto tajemství je tou největší novinkou, kterou Ježíš přinesl. Proroci před ním neznali a nehlásali nikoho jiného než Hospodina – Boha, který dal vzniknout veškerenstvu a vylil svou lásku na celé stvoření. Ježíš však přivedl lidi k poznání života a vnitřní dialektiky lásky v Bohu samotném, kromě ve vztahu mezi Bohem a stvořeními. Přivedl je tedy k poznání plurality a společenství osob v Bohu. Bůh je láska, zjevil nám Nový zákon; láska nemůže zůstat strnulá a uzavřená sama v sobě, ale samotnou svou přirozeností se šíří a koluje. Bůh Ježíše Krista je Trojicí právě kvůli tomu, že je láskou. „Já a Otec jedno jsme,“ řekl Ježíš Filipovi; jsme, což vypovídá o pluralitě osob, jedno, tedy jedna skutečnost a jeden Bůh.

Církev si postupně krok za krokem uvědomovala hloubku tohoto tajemství, ale když se pro ni jednoho dne stalo jasnějším, neváhala podstoupit nejrůznější boje za jeho ochranu a snažila se předávat ho lidem. Po celé čtvrté století byly sváděny epické bitvy za ochranu plného božství Krista a Ducha Svatého, které posléze daly křesťanství jeho pravou tvář trojičního náboženství.

Tato víra vycházející ze zjevení nachází svůj trvalý výraz a oslavu v liturgii: Sláva, Krédo, znamení kříže – to všechno v nás zanechává stopu víry v Trojici.

To, o čem jsme dosud hovořili, však nevyčerpává obsah tajemství, jež dnes slavíme. Ba co více, kdybychom setrvali jenom u toho, nepochopili bychom, proč chtěl Bůh podrobit náš rozum a naši víru takové těžké zkoušce skrze zjevení tak hlubokého a nepochopitelného tajemství, kterým je jedinečnost a trojjedinost Boží.

Trojice je tajemstvím pro nás, tedy pro naši spásu: Je tajemstvím spolusestoupení. To je tedy klíčové slovo dneška; musíme dobře a co nejvýstižněji pochopit jeho význam. Slovo spolusestoupení je tvořeno ze dvou částí: jednou je sloveso vycházet, druhou pak příslovce spolu (sjednoceně, s). Bůh Otec, Syn a Duch Svatý společně sestupují k člověku, přizpůsobují se a připodobňují se jeho malé postavě a krátkému kroku. Přicházejí, aby s ním přebývali. Poslat, sestoupit, přijít – to jsou výrazy používané, zvláště v Janově evangeliu, hovoří-li se o Božích osobách. „Sestoupil jsem od Otce a přišel jsem do světa“, „Bůh poslal svého Syna na svět...“, „já a Otec přijdeme...“, „Duch Svatý na vás sestoupí a učiní si u vás příbytek“. Bůh přichází za člověkem, přichází ve své nejniternější skutečnosti a plnosti, tak, jak je sám v sobě a jak ho jednoho dne poznáme. Dalo by se říct, že už nepřichází jakoby v nějaké redukované míře, jak tomu bylo ve Starém zákoně.

Zjevení Trojice se stává přímo kaskádou lásky; je tím největším gestem Boží shovívavosti vůči člověku. Řekové říkávali: „Žádný bůh se nemůže spojit s člověkem“ (Platón). Náš Bůh se ale s člověkem propojil; zkřížil svůj život s člověkem, aby ho připravil na věčné společenství se sebou.

Křesťanský život z víry je absolutně propojený se třemi božskými osobami. V našich životech a naší každodenní zkušenosti mohou bezpochyby figurovat osoby, jež jsou nám velmi dobře známé: manžel, děti nebo přátelé. Připadá nám, že si svůj život bez těchto osob ani nedokážeme představit a chápat; jeví se nám jako větve samotné naší existence. V tomto ohledu by se dalo hovořit o tom, že mezi námi existuje jistý druh symbiózy, což si nejvíce uvědomujeme ve chvíli, kdy nás někdo z nich navždy opustí. Žádná z těchto osob však není v naší existenci tak hluboce zakořeněna jako tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Vstoupili do nás ve křtu. Učinili si u nás příbytek a jsou nám vnitřně blíže než my sami sobě, říká svatý Augustin. V jejich jménu a v rozhovoru s nimi se rozvíjí celý náš život víry, a to od kolébky až do hrobu. Na prahu našeho života jsme byli pokřtěni ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého; na jeho konci opět odejdeme z tohoto světa ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. Když se označujeme znamením kříže, prohlašujeme pokaždé naši vůli přináležet k Nejsvětější Trojici.

Kráčíme tedy společně se třemi božskými osobami, ale často jdeme a vůbec je nepoznáváme, stejně jako emauzští učedníci, kteří šli cestou společně s Ježíšem, aniž by si všimli, že to byl on. U svatých tomu však bývá jinak; pro ně je putování s Trojicí ustavičným dialogem, zakoušenou stálou a drahocennou blízkostí. Svatá Terezie měla dojem, že žije na hradě ve stálé společnosti tří osob – hrad v nitru. Jiná, nám dobou bližší, mystička (blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice) se obrací k Trojici slovy mí Tři a píše: „Nalezla jsem nebe na zemi, protože nebe, to je Trojice a Trojice je v mém nitru.“ Křesťanský život se bez tohoto vnitřního ukotvení a bez této dostředivé síly neobejde; bez nich je prázdný, namáhavý a bohužel se odvíjí mimo lásku. S nimi se však naopak proměňuje v ráj.

Trojjediný Bůh je tedy Bohem, který sestoupil mezi nás, který svolil k tomu, aby žil s námi. Proč však a z jakého důvodu? Snad že by se Bůh obrátil k nám nebo ke světu? Snad že by se dole na zemi, mezi všemi tvory, odehrával ten pravý život a Bůh tedy potřeboval sestoupit do víru světa, aby přežil sebe sama? – V dnešní době existuje jeden teologický pohled pokoušející se nám podsunout myšlenku, že posvátné se rozpustilo v profánním a Bůh zemřel, aby daroval život člověku Ježíši. Není tomu ale tak! Bůh se obrátil na nás, abychom se my obrátili k němu; sestoupil k nám, aby nás pozvedl až k sobě.