Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus C

Odpověď na některé námitky proti této praxi

 

 

 

 

 

 

Ve Starém zákoně je rozvinuto lidské uvědomění si hříchu, ale rozměr Božího dětství v Duchu Svatém přinesl ve stejné intenzitě až Ježíš Kristus svým příchodem. My často bohužel žijeme ve Starém zákoně: chráníme se před Bohem, z něhož máme strach, bojíme se, že bude negativně zasahovat do našeho života. A je to právě Duch Svatý, který působí, abychom se Boha přestali bát a abychom v něm objevili toho, kdo nám přišel odpovědět na naši hlubokou touhu po lásce, spravedlnosti a pokoji. Duch Svatý nám umožňuje vidět Boha novým způsobem, jako někoho, kdo je stále s námi a přeje si naše štěstí. Pro každého z nás platí: „Mám tatínka, kterému mohu důvěřovat – jako to malé dítě, které přes kouř nevidí svého otce, ale s důvěrou skočí do jeho otevřené náruče, a tím se zachrání.

Také my bychom se měli naučit „skákat“ do Boží náruče, která je pro každého pořád otevřená, i když ji nevidíme nebo nechceme vidět. Kéž bychom byli ochotni ji vidět! „Mám tě rád.

Neboj se! V mé blízkosti objevíš dary, kterými jsem obdaroval tebe i všechny, jejichž životy jsou propojeny s tvým. V mé blízkosti se tě bude dotýkat Boží království.“

Dnes je slavnost Nejsvětější Trojice, připomíná nám tajemství jediného Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého. Trojice je společenstvím božských osob, které jsou jedna s druhou, jedna pro druhou a jedna v druhé. Toto společenství je životem Boha, tajemstvím lásky živého Boha. A Ježíš nám toto tajemství zjevil. Mluvil k nám o Bohu jako Otci, promlouval k nám o Duchu a řekl o sobě, že je Synem Božím. A tak nám toto tajemství zjevil. A když vstal z mrtvých, poslal učedníky, aby hlásali evangelium všem národům, a řekl jim, ať je křtí „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28,19). Tento pokyn v každé době Kristus dává církvi, která převzala misijní poslání od apoštolů, a dává jej také každému z nás, kteří mocí křtu patříme do jejího společenství.
Dnešní liturgická slavnost nám tedy umožňuje rozjímat podivuhodné tajemství, z něhož pocházíme a ke kterému se ubíráme, obnovuje v nás poslání žít společenství s Bohem a mezi sebou podle vzoru božského společenství. Jsme povoláni žít nikoli jedni bez druhých, jedni nad druhými či jedni proti druhým, nýbrž jedni spolu s druhými, jedni pro druhé a jedni v druhých. To znamená přijmout a dosvědčovat svorně krásu evangelia, žít láskou vzájemně a vůči všem, sdílet radosti a bolesti, učit se přijímat i dávat odpuštění a pod vedením pastýřů si vážit různých charismat. Jedním slovem je nám svěřen úkol vytvářet taková církevní společenství, která budou stále více rodinou, schopnou reflektovat zář Trojice a evangelizovat nejenom slovy, ale mocí Boží lásky, která v nás přebývá.
Trojice, jak jsem naznačil, je také posledním cílem naší pozemské pouti. Putování křesťanského života je totiž bytostně „trojiční“: Duch Svatý nás vede k plnému poznání Kristova učení, připomíná nám, co učil Ježíš; a Ježíš přišel na svět, aby nám dal poznat Otce a přivedl nás k němu, abychom se s ním smířili. V křesťanském životě se všechno točí kolem trojičního tajemství a ve vztahu k tomuto nekonečnému tajemství se všechno uskutečňuje. Snažme se proto stále držet „tón“ svého života vysoko a připomínejme si, k jakému cíli a pro jakou slávu existujeme, pracujeme, zápasíme a trpíme; a k jaké nezměrné odměně jsme povoláni. Toto tajemství objímá celý náš život a veškerou naši křesťanskou existenci.
Připomínáme si to například pokaždé, když činíme znamení kříže: ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. A nyní se pokřižujme všichni společně a nahlas řekněme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“.

Dnes rozjímáme Nejsvětější Trojici tak, jak nám ji dal poznat Ježíš. On nám zjevil, že Bůh je láska nikoli jako „jedna osoba, ale jediné bytí v Trojici“ (Preface): je milosrdný Stvořitel a Otec; je jednorozený Syn, věčná vtělená Moudrost, zemřel a byl vzkříšen pro nás; je Duch Svatý, který hýbe vším, kosmem a dějinami, vstříc k úplnému dovršení. Tři osoby jsou jeden jediný Bůh, protože Otec je láska, Syn je láska, Duch je láska. Bůh je zcela a pouze láska, nejryzejší, nekonečná a věčná láska. Nežije v nějaké zářivé osamocenosti, ale je spíše nevyčerpatelným zdrojem života, který se nepřetržitě dává a sděluje. Můžeme jej v určitém smyslu vytušit, pozorujeme-li jak makrokosmos: naši Zemi, planety, hvězdy, galaxie; tak mikrokosmos: buňky, atomy, elementární částice. Ve všem, co existuje, je vtištěno „jméno“ Nejsvětější Trojice, protože celé bytí, až do poslední částice, existuje ve vztahu, a tak odráží Boha – vztah a v posledku odráží tvůrčí Lásku. Všechno pochází z lásky, směřuje k lásce a hýbe se – pohnuto láskou, přirozeně v různých stupních vědomí a svobody. „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!“ (Žl 8,2) – volá žalmista. Když Bible mluví o jménu, míní Boha samého, jeho nejopravdovější identitu; identitu, která osvěcuje celé stvoření, kde každé bytí svou samotnou existencí a „tkanivem“, z něhož je učiněno, odkazuje k transcendentnímu principu, k životu věčnému a nekonečnému, který se dává; jedním slovem: k lásce. „V něm totiž“, říká svatý Pavel na Athénském Areopagu, „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Nejsilnější důkaz, že jsme učiněni k obrazu Trojice, je tento: pouze láska nás činí šťastnými, protože žijeme ve vztahu a žijeme, abychom milovali a byli milováni. Za použití analogie, vzaté z biologie, můžeme říci, že lidská bytost nosí ve svém „genomu“ hlubokou stopu Trojice, Boha – Lásky.

Žádná slova nedokáží vyjádřit, Bože, co jsi
Bůh nás přitahuje, jak psychologicky poznamenává Řehoř, „protože uniká našemu poznání“. Stojí nad vší krásou a „ukrývá se před těmi, kteří ho milují, ve výšinách“. Bůh je nevyslovitelný a nepoznatelný, stojí nade všemi a všichni po něm touží, Bůh je světlo, avšak světlo ohromující, jež „zvyšuje bolestnou touhu po své přítomnosti“.
Ty, jenž stojíš nade vším, což není toto vše, co o Tobě může smrtelník vyzpívat?
Jaký chvalozpěv ti dokáže zazpívat lidská řeč?
Žádná slova nedokáží vyjádřit, co Ty jsi.
K čemu se duch připoutá? Ty přesahuješ veškerý rozum…
Ty jsi Jediný, nepoznatelný, neboť vše, do si dokážeme představit, vyšlo od Tebe.
Všechny bytosti, ty, jež myslí, i ty, jež rozvažovat neumí, ti vzdávají poctu.
Touha celého světa, nářek celého světa směřují k Tobě.
Vše, co je, se modlí k Tobě,
a každá bytost, jež si dokáže tvůj svět trochu představit, pozvedá k Tobě chvalozpěv ticha.
Vše, co trvá, trvá v Tobě;
a v Tobě přetrvává veškerý pohyb.
Ty jsi cíl všech bytostí; Ty jsi veškeré bytí a nejsi žádnou z bytostí.
Ty nejsi jediná bytost, nejsi ani součet všech bytostí,
Ty nosíš všechna jména – a jak bych Tě mohl pojmenovat,
Tebe jediného, jehož nelze pojmenovat?
Který nebeský duch dokáže proniknout do oblak, jež zakrývají nebe samotné?
Smiluj se, Ty, jenž stojíš nade vším – což není toto vše, co o Tobě může smrtelník vyzpívat?

Kámen úrazu
V evangeliu slyšíme, že máme vydávat svědectví o pravdě a že Bůh nám pošle ducha pravdy. Vydávat svědectví pravdě pro nás může být kamenem úrazu. V německé obci Pikallen se r. 1822 dva příbuzní hádali o právo na velký kámen, který ležel na hranici jejich pozemků. Hádka skončila u soudu a soudce, který dobře znal Bibli, nakonec rozhodl, že kámen nebude patřit ani jednomu, ani druhému, ale bude zasazen do země před vchodem do soudní budovy a bude nazván kamenem úrazu. Tímto slovním spojením se označují příčiny našich neúspěchů. Může to být nedostatečná znalost při zkoušce, může to být tréma. V německých překladech Bible někdy najdeme výraz stolperstein, kámen, o který se zakopává.
Takovým kamenem úrazu nás křesťanů často je, že jaksi podvědomě jednáme v duchu starého japonského přísloví, které říká: „Přečnívající hřebíky se zatloukají.“ Když vidíme, že nás někdo v nějakém směru převyšuje, tak jej hned posuzujeme a kritizujeme. Možná to není ani ze zlé vůle, je to jen jakýsi stereotyp našeho uvažování. Jsme zakleti do schémat myšlení, podle nichž všechno automaticky řešíme a podle nichž uvažujeme. Podobáme se počítači, který vše řeší jen na základě vložených algoritmů a programů. Jeden muž do dotazníku v počítači v seznamovací agentuře zadal tyto požadavky na svou nastávající manželku: „Drobná, milá, s oblibou vodních sportů a společenských aktivit.“ A počítač po vyhodnocení dotazníku odpověděl: „Váš vhodný partner je tučňák.“ Naše hodnocení bližních bývá často komické, podobně jako odpověď počítače v seznamovací agentuře.
My jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom opustili zkostnatělé myšlení. Albert Einstein tvrdil, že používáme pouze jednu desetinu procenta své myšlenkové kapacity. A to byl možná optimista. Písmo nás jasně vyzývá, abychom s tím něco udělali, abychom měli odvahu myslet jinak, myslet v duchu evangelia. Co to znamená? To znamená především, abychom měli odvahu vidět ve svých bližních Boha. Že se Bohu nepodobají, to je pravda, ale proč? Protože my jim v tom často svým stereotypním a zkostnatělým přístupem bráníme. Naší křesťanskou povinností je pomáhat restaurovat Boží tvář v člověku. K tomuto restaurování je zapotřebí víry a lásky. Abychom dokázali druhé přijímat s vírou a láskou takové, jací jsou, k tomu potřebujeme pomoc Božího ducha. Pokud nebudeme v životě vydávat svědectví pravdě, tak víru ztratíme. To nám říká Ježíš jasně slovy: „To jsem k Vám mluvil, abyste neodpadli.“ A právě proto nám posílá svého Ducha jako přímluvce, který je neustále na naší straně, a pokud si to uvědomujeme, tak nemůžeme pravdu zradit.

Nejsem tolikrát sám uzavřen? Dělám si starosti jen sám o sebe, o své záležitosti, aniž bych otevřel srdce a mysl všem potřebám evangelizace, které stojí před církví?

Svatý Pavel nás učí připodobňovat se ostatním; máme se smát se smějícími a plakat s plačícími. Neboli přijmout za vlastní obtíže všech lidí. To znamená vyjít ze sebe. Když papež Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est mluví o lásce, říká, že láska si žádá „extázi“ neboli vyjití ze sebe, vyjití z místa. Velkým problémem je, že se láska uzavírá do sebe; že někdo miluje jen sebe sama nebo jenom to své – své území, svoje čtyři stěny. Láska Boží, láska v rámci Nejsvětější Trojice přetéká. A říkáme, že Nejsvětější Trojice „vyšla sama ze sebe“. Také my musíme vyjít ze sebe samých, žít v „extázi“.

Kdo je Bůh?

Známý novinář, který se považoval z agnostika a odborníka na náboženství, si přišel promluvit s matkou Markínou. Právě psal článek o ústupu víry v Boha v současném myšlení a měl z a to, že by jeho čtenáře mohl zajímat příspěvek z „opačného tábora“.

„Nejprve, matko,“ řekl, „mi dovolte se zeptat: Věříte v Boha?“

„Samozřejmě!“ odpověděla.

„Dobře,“ pokračoval, „můžete mi potom říci: Kdo je Bůh?“

„Nemám tušení!“ řekla matka Makrína.

Novinář vypadal dost zmateně, protože to byla ta poslední odpověď, kterou od ní čekal.

„Co myslíte tím, že nemáte tušení?“ protestoval. „Jak potom můžete tvrdit, že věříte v Boha?“

„Bůh, o kterém bych si mohla udělat představu,“ odpověděla, „by pro mě určitě nebyl věrohodný – a tuším, že ani pro vás.“

Nevěděl, co má říci a tak se rozloučil. Později došel k názoru, že tento rozhovor nebyl dobrý nápad, a ve svém článku ho nezmínil.