Slavnost Uvedení Páně do chrámu – Hromnice

Víra Izraele

Dějiny izraelského lidu pokračují ve stopách Abrahámovy víry v knize Exodus. Opět platí, že víra se rodí z prvotního daru: Izrael se otevírá působení Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním na dlouhou cestu a vede k uctívání Hospodina na Sinaji a k dědictví zaslíbené země. Božská láska má rysy otce, jenž vede svého syna po cestě (srov. Dt 1,31). Vyznání víry Izraele se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, o jeho jednání, jímž vysvobozuje a vede lid (srov. Dt 26,5–11), jako příběh, jejž tento lid předává z generace na generaci. Boží světlo svítí Izraeli prostřednictvím památky spojené se skutky, které učinil Pán a jež jsou připomínány a vyznávány v bohoslužbě a předávány z rodičů na děti. Tak rozpoznáváme, že světlo, které víra přináší, se váže ke konkrétnímu životnímu příběhu, ke vděčné vzpomínce na Boží dobrodiní a k postupnému naplňování jeho zaslíbení. Výstižně to vyjádřila gotická architektura: ve velkých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže znázorňující dějiny spásy. Boží světlo k nám přichází skrze příběh jeho zjevení a je tak schopné osvěcovat naši cestu v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se naplňují jeho zaslíbení.

Dějiny Izraele nám také ukazují pokušení nevěřit, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry se zde ukazuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví s Bohem na Sinaji, lid už nesnese ani tajemství skryté Boží tváře, ani čas očekávání. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknout se bezprostředního vlastnění, které vidění jen zdánlivě nabízí; je pozváním k otevření se zdroji světla, přičemž tajemství Tváře, která se chce zjevit osobně a v pravý čas, je plně respektováno. Martin Buber cituje definici modloslužby rabína z Kotsku: „Tváří-li se člověk před tváří, která není tváří, je to modloslužba.“ Namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, do jejíž tváře můžeme pohlédnout a jejíž původ je známý, protože jsme si ji sami zhotovili. Uctívání modly nepřináší riziko, že budeme povoláni k něčemu, co nás vytrhne z našich jistot, protože modly „mají ústa, ale nemluví“ (Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom do středu reality postavili sebe sama tím, že se klaníme dílu vlastních rukou. Když člověk přijde o základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, ztrácí se v mnohosti svých tužeb; když odmítá čekat na čas zaslíbení, jeho životní příběh se roztříští na množství nesouvisejících okamžiků. Proto je modloslužba vždycky polyteismem, bezcílným pohybem od jednoho pána k druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k určitému cíli, ale vytváří labyrint. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, jež na něho křičí: „Svěř se mně!“ Víra, pokud je spojena s obrácením, je opakem modloslužby: zříká se model, aby se v osobním setkání navrátila k živému Bohu. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, udržuje život a dává mu směr a projevuje svou moc skrze schopnost narovnávat, co bylo v našich dějinách pokřiveno. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: člověk se stále obrací k Pánu a nachází v tom spolehlivou cestu, která ho osvobozuje od chaotického pobíhání v područí model.

 

 

 

 

Panno Maria, když jsi v jeruzalémském chrámě odevzdala Bohu svého Syna, vyslechla jsi Simeonovo proroctví, že se Ježíš stane pro mnohé kamenem úrazu a tvou vlastní duší že pronikne meč bolesti (srov. Lk 2,21-35). Přesto jsi bezvýhradně přijala Otcovu vůli, od začátku jsi spojila svůj život s Ježíšem i s jeho utrpením.

Panno Maria, svěřuji ti všechny těžké a bolestné okamžiky svého života. Prosím tě, vypros mi u Boha jejich řešení nebo alespoň nedovol, aby mě ničily: kéž i tyto tíživé záležitosti (konkrétně je pojmenuj) napomáhají v mém životě dobru! Vím, že mi rozumíš, a prosím tě, vypros mi trpělivost a naději v životních zkouškách.

Panno Maria rozvazující uzly, přimlouvej se za nás!

 

Událost uvedení Páně do chrámu (srov. Lk 2,41–50) nás staví před setkání generací – dětí a starců. Dítě vstupuje do života, uznává zákon a naplňuje jej a starci se mu klaní v radosti Ducha Svatého. Děti a starci tvoří budoucnost národů. Děti proto, že posunou dějiny, a starci z toho důvodu, že předávají životní zkušenosti a moudrost.

Krásný obraz představení dítěte v chrámu odkazuje k setkání, k dialogu mezi starci a dětmi. Požehnání a úcta starců Simeona a Anny se mísí s nevinností dítěte a očekáváním jeho rodičů. V této události jsou Maria a Josef těmi, kdo staví mosty pro setkání generací. Je to provokující obraz; naneštěstí v mnoha rodinách se slova prarodičů zesměšňují jako něco zastaralého, neodpovídajícího době. Je však také pravda, že v mnoha rodinách Latinské Ameriky a Karibiku jsou prarodiče odpovědní za výchovu vnoučat, předávají jim víru, hodnoty a poznání, které děti jen těžko získají v jiných oblastech kultury a vzdělávání. A právě zde se svědectví a moudrost předků proměňuje v největší bohatství našich národů: jsou nositelé kolektivní paměti a umí předávat tuto paměť mladým generacím, ačkoli mnohokrát nejsou vyslyšeni, protože nám připadá, že se opakují. Jestliže nevěnujeme pozornost vyprávěním starců, jestliže jim nedáváme prostor, aby se projevila jejich moudrost, zatěžujeme budoucnost, neboť zdravá společnost se opírá o tři pilíře: o paměť starců, sílu mladíků a nevinnost dětí.

 

Drazí bratři a sestry, svátek Uvedení Páně do chrámu, čtyřicet dní po Ježíšově narození, nám představuje Marii a Josefa, kteří v poslušnosti Mojžíšskému zákonu putují do Jeruzaléma, aby představili a zasvětili Pánu prvorozené dítě přinesením oběti (Lk 2,22-24). Jde o případ, kdy liturgické období odráží to historické, protože dnes se naplnilo čtyřicet dnů od slavnosti Narození Páně. Téma Krista-Světla, jímž se vyznačoval cyklus vánočních svátků a vyvrcholil slavností Zjevení Páně, je převzato a prodlouženo v dnešním svátku.

Rituální gesto Ježíšových rodičů učiněné v pokorné skrytosti, jež je charakteristické pro Vtělení Božího Syna, dochází jedinečného přijetí u starce Simeona a prorokyně Anny, kteří v onom dítěti z Božího vnuknutí rozpoznali Mesiáše ohlášeného proroky. Setkáním starce Simeona a mladé matky Marie se Starý a Nový zákon podivuhodným způsobem spojují v díkůvzdání za dar Světla, které svítí v temnotách a nedovolilo jim Je pohltit. Kristus Pán je světlo k osvícení národům a sláva izraelského lidu (srov. Lk 2,32).

Den, kdy církev slaví Ježíšovo uvedení do chrámu, je také Světovým dnem zasvěceného života. Evangelní epizoda, k níž se vztahujeme, je totiž skutečně výmluvným znázorněním odevzdání vlastního života těmi, kdo jsou povoláni prostřednictvím evangelních rad opětovně prezentovat v církvi a ve světě panenství, chudobu a poslušnost, tedy charakteristické rysy Ježíše, Zasvěceného Otci. Dnešním svátkem proto slavíme tajemství zasvěcení: zasvěcení Krista, zasvěcení Marie, zasvěcení všech těch, kteří následují Ježíše z lásky k Božímu království.

Z intuice bl. Jana Pavla II., který jej slavil poprvé v roce 1997, má Den věnovaný zasvěcenému životu zvláštní účel. Chce především odpovědět na potřebu vzdát chválu a díky Pánu za dar tohoto životního stavu, který patří ke svatosti církve. Každé zasvěcené osobě je dnes věnována modlitba celého společenství, jež děkuje Bohu Otci, dárci veškerého dobra za dar tohoto povolání a s obnovenou vírou jej vyprošuje. Kromě toho má tato příležitost přispět k většímu docenění svědectví těch, kteří se rozhodli následovat Krista dodržováním evangelních rad, a prosazovat tak v Božím lidu poznání a vážnost zasvěceného života. Světový den zasvěceného života má být nakonec zvláště pro vás, drazí bratři a sestry, kteří jste zvolili tento církevní stav, vzácnou příležitostí k obnově úmyslů a oživení citů, které inspirují vaše darování se Pánu. Chceme tak učinit dnes a je to závazek, který jste povoláni uskutečňovat ve svém životě každý den.

Drazí bratři a sestry, děkuji rovněž každému z vás za účast na této liturgii, která se díky vaší přítomnosti vyznačuje zvláštní atmosférou zbožnosti a usebranosti. Přeji vše dobré vašim řeholním rodinám na jejich cestě, během formace i ve vašem apoštolátu. Panna Maria, učednice, služebnice a Matka Páně, ať u Pána Ježíše vyprosí, „aby ti, kdo přijali dar následovat ho v zasvěceném životě, uměli mu vydávat svědectví svým proměněným životem, když v radosti spolu s ostatními bratry a sestrami kráčejí do nebeské vlasti a do světla, které nikdy nepomine“ (Vita consecrata, 112).

 

 

Existuje však ještě jiné povolání, které doplňuje povolání k manželství. Je to povolání k celibátu a panenství pro Boží království. Povolání, které prožil sám Ježíš. Jak jej rozpoznat a následovat? To je třetí otázka, kterou jste mi položili. Někdo z vás si pomyslí – to je ale schopný biskup, sotva se ho zeptáme, už má napsanou odpověď. Dostal jsem vaše otázky před pár dny, a proto je znám. Odpovím vám, pomocí jakých dvou zásadních prvků lze rozpoznat toto povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Modlit se a jít s církví. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce, jsou vzájemně propletené. Na počátku každého povolání k zasvěcenému životu silně zakoušíme Boha. Na tento zážitek nikdy nelze zapomenout, vzpomíná se na něj celý život. Prožil jej také svatý František. Tento zážitek nelze naprogramovat nebo vypočítat. Bůh nás vždy překvapuje! Bůh nás povolává – je však důležité být s ním v každodenním vztahu, naslouchat mu v tichu před svatostánkem a ve svém nitru, mluvit s Ním, přistupovat ke svátostem. Když máme k Pánu takovýto rodinný vztah, jako bychom mu otevírali dveře svého života, aby nám dal zaslechnout svůj hlas říkající, co po nás chce. Bylo by krásné si teď poslechnout přítomné kněze, sestry…Bylo by to velmi krásné, protože každý z jejich příběhů je jedinečný, všechny ale vycházejí ze setkání, které v hloubi ozařuje, dotýká se srdce a uchvacuje celou bytost – její cit, intelekt, smysly, všechno. Vztah k Bohu se netýká jedné části našeho bytí, týká se všeho. Je to natolik velká, krásná a pravá láska, že všeho zasluhuje a stojí za veškerou naši důvěru. Jedno bych však chtěl silně zdůraznit, a to zejména dnes: panenství pro Boží království neznamená odmítnutí, ale souhlas. Obnáší zajisté zřeknutí se manželského svazku a vlastní rodiny, ale jeho základem je souhlas, jako odpověď bezvýhradnému souhlasu, který Kristus projevuje vůči nám. A tento souhlas dává plodnost.

Tady v Assisi, blízko Porciunkule, jako bychom slyšeli Františkův hlas, který opakuje: „Evangelium, evangelium!“ V první řadě promlouvá ke mně: Papeži Františku, buď služebníkem evangelia! Jestliže nedokážu být služebníkem evangelia, můj život nemá cenu!

Avšak evangelium se, drazí přátelé, netýká pouze náboženství. Týká se člověka – celého člověka, světa, společnosti, lidské civilizace. Evangelium je poselství Boží spásy pro lidstvo. Řekneme-li však „poselství spásy“, není to jakési rčení, pouhá slova nebo prázdná slova, jakých je dnes spousta! Lidstvo skutečně potřebuje spásu! Každý den to vidíme, když listujeme novinami, nebo posloucháme televizní zprávy; ale vidíme to také ve svém okolí, lidech, situacích, sami na sobě. Spásu potřebuje každý z nás, protože sami to nezvládneme. Potřebujeme vykoupení! Ale z čeho? Ze zla. Zlo působí, vykonává svou práci. Není však nepřemožitelné a křesťan se zlu nepodvoluje. A vy, mladí, se chcete smířit se zlem, nespravedlností a těžkostmi? Chcete nebo ne? (Mládež odpovídá: Ne!) Ano, tak dobře, to se mi líbí. Bůh je více než zlo – to je naše tajemství, ale je to pravda. Bůh je nekonečná láska a bezmezné milosrdenství. Tato Láska zlo porazila až do základu Kristovou smrtí a vzkříšením. Toto je evangelium, radostná zvěst – Boží láska zvítězila! Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a vstal z mrtvých. S Ním můžeme bojovat proti zlu a denně nad ním vítězit. Věříme tomu nebo ne? (Mládež odpovídá: Ano!) Toto „ano“ však musí vstoupit do života! Jestliže věřím tomu, že Ježíš zvítězil nad zlem a spasil mne, musím jej následovat. Musím celý život jít po Ježíšově cestě.

Evangelium, toto poselství spásy, má tedy dva vzájemně propojené cíle. Prvním je vzbudit víru – a to je evangelizace. Druhým je přeměnit svět podle Božího plánu – a to je křesťanská angažovanost ve společnosti. Nejsou to však dvě oddělené věci, nýbrž totéž poslání. Přinášíme-li evangelium svědectvím vlastního života, měníme tím svět! Toto je cesta: přinášet evangelium svědectvím života.

Pohleďme na Františka – uskutečnil obě tyto věci v síle jediného evangelia. František povzbudil růst víry, obnovil církev a zároveň obnovil společnost, vnesl do ní více bratrství. Vždy však svědectvím evangelia. Víte, co František jednou řekl svým bratřím? „Hlásejte evangelium stále a bude-li to nezbytné, pak také slovy!“ Co to znamená? Jak můžeme hlásat evangelium beze slov? Je to možné! Svědectvím! Nejprve svědčit, pak mluvit! Ale nejdříve svědčit!