Slavnost Zmrtvýchvstání Páně – Boží hod velikonoční

Vydáno: 17.4.2022Autor: AdministrátorZpět Úvod k meditaci Výklad biblického textu K tématu

Sk 10,34a.37-43; Kol 3,1-4; Jan 20,1-9

¹Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. ²Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ ³Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. ⁴Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. ⁵Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. ⁶Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. ⁷Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. ⁸Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. ⁹Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

Srovnání: Mt 28,1-2; Mk 16,1-4; Lk 24,1-3; Jan 13,23-24; 21,7.20; Jan 21,7; Lk 24,26-27

Sk 10,34a.37-43; Kol 3,1-4; (Jan 20,1-9); evangelium je vzato z večerní mše slavnosti Lk 24, 13-35

¹³Ještě ten den první po sobotě se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. ¹⁴Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. ¹⁵Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. ¹⁶Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. ¹⁷Zeptal se jich: ,,O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. ¹⁸Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ ¹⁹Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, ²⁰naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. ²¹My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. ²²Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, ²³nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. ²⁴Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ ²⁵A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! ²⁶Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ ²⁷Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.

²⁸Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. ²⁹Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. ³⁰Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. ³¹Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. ³²Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“

³³Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. ³⁴Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ ³⁵Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. (Lk 24, 13-35)

Srovnání: ¹⁵Mk 16,12; ¹⁵Jan 20,14; 21,4; ¹⁹Lk 7,16; 13,33; ²⁰Lk 23,1-2,23-25; ²¹Lk 1,68; 2,38; ^22-23Lk 24,1-11; ²⁴Lk 24,12; Jan 20,3-8; ^25-2724,44-45; ³⁰Lk 9,16; 22,19;³⁴1 Kor 15,5

Úvod k meditaci

Apoštolové znali Ježíše už dlouho a dosvědčovali, že je Mesiáš. Ale ve skutečnosti vlastně uvěřili až nyní: ujišťují se na vlastní oči, že i když Ježíš zemřel, je najednou mezi nimi, žije, má vládu nad smrtí i životem. Není pro nás lepší zpráva než právě tato. Vstal z mrtvých! Nechme se vzkříšeným Ježíšem vytáhnout z temnot skleslosti, stísněnosti, nedůvěry a obav. Máme před sebou celých padesát dní, kdy si můžeme troufnout vstoupit do školy důvěry v Boha i lidi.

Dva učedníci znali dobře Písma, ale rozuměli jim jen napolovic. A tak jejich život byl hořkost a zklamání, dokud je Kristus nepřivedl k pochopení kříže a dokud nepoznali, že je živý. Ve chvíli, kdy se učedníci vydávají z Jeruzaléma do Emauz, kdy opouštějí místo, kde byly zničeny jejich naděje a očekávání, se setkávají se Vzkříšeným. Podobně je to i s námi.

Prosme Pána, abychom dokázali rozpoznávat jeho „návštěvy“. Abychom společně s ním přešli z neútěchy k útěše. Abychom v útěku ze smutku a beznaděje se setkali s ním a prožívali s ním radost, důvěru a naději. Učedníci na cestě do Emauz budí dojem depresivních lidí, kteří jsou plni zármutku. Ježíš je však z toho dokáže uzdravit.

Výklad biblického textu

Dříve než se učedníci setkají se vzkříšeným Pánem, jsou konfrontováni se skutečností prázdného hrobu. Zjišťují, že Ježíšovo tělo je pryč. Evangelista Jan velmi vyzdvihuje tento prvek. Ve 20. a 21. kapitole nás postupně uvádí do dialektiky pojmů vidět a věřit. Zdůrazňuje schopnost vidět duchovním zrakem, která se týká čtenářů Janova evangelia a všech, kdo uvěřili, i když neviděli (Jan 20, 29).

¹Prvního dne v týdnu:Vyprávění o vzkříšení začíná dvěma chronologickými údaji: první den v týdnu a časně ráno ještě za tmy. Začátek nového týdne se stává počátkem nového stvoření, pravým dnem Páně.

přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu: U všech čtyř evangelistů se ve vyprávění o nalezení prázdného hrobu setkáme s jednou ženou: s Marií Magdalskou. Zatímco u synoptiků je jmenována spolu s ostatními ženami, Janovo evangelium podává zprávu, že Marie Magdalská šla k hrobce sama. Jako první objevuje prázdný hrob, dostává se jí prvního zjevení Vzkříšeného a je první zvěstovatelkou poselství o zmrtvýchvstání. Pozdější církevní tradice jí proto právem dala čestný titul apoštolka apoštolů. Takto ji nazývá například svatý Augustin.

⁷neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě: Přesný popis stavu a polohy lněných pláten a roušky odpovídá evangelistovu apologetickému záměru vyvrátit tvrzení o krádeži těla. Zloději by se asi těžko obtěžovali, aby šátky řádně svinuli. Tyto významné postřehy, uváděné evangelistou, poukazují také na zásadní rozdíly mezi událostí Ježíšova vzkříšení a tím, co se dělo při vzkříšení Lazara (viz Jan 11, 44). V Janově evangeliu pozoruje Petr všechny detaily prázdného hrobu, v němž vládne atmosféra ztišení.

Prameny, odkazy: Silvano Fausti – Nad evangeliem podle Lukáše; Paul-Gerhard Müller – Evangelium sv. Lukáše – Malý stuttgartský komentář; Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra – Lectio divina.

K tématu

Vzkříšení v sobě chová toto poselství: Bůh na konci věků napomůže svobodě, spravedlnosti a lásce k vítězství, neboť Bůh se ze svobody, spravedlnosti a lásky raduje. (…)

Naše víra v nový a věčný život po smrti je hodnověrná jen tehdy, když už si před smrtí navzájem budeme dopřávat život a společenství.

Poskytovat si navzájem život a bratrské společenství před smrtí znamená, dopřávat si navzájem štěstí, těšit se vzájemně v utrpení. Znamená to chovat se k lidem starostlivě, vzájemně se neodsuzovat a neobviňovat, naopak se milovat, být věrní, spravedliví a vlídní. A především: máme si stále znovu navzájem odpouštět.

Tehdy se děje vzkříšení

Pokaždé, když prolomíme krunýř egoismu, který nás chce uzavřít do našeho vlastního „já“, nastává během života vzkříšení. Pokaždé, když si podáme ruce ke smíru, děje se vzkříšení během života, pokaždé, když se dělíme s chudými…

K tomuto vzkříšení během života – zde a dnes – potřebujeme mnoho odvahy. Pokud se o toto vzkříšení budeme stále znovu pokoušet navzdory všem zvratům, pak můžeme zbytek klidně nechat Bohu. Bůh sám pak dokončí naše započaté vzkříšení, to znamená, že nám poskytne věčné společenství mezi námi a ním. Neboť Bůh chce naše štěstí, na to nám dal v Ježíšově vzkříšení své čestné slovo. Věrný Bůh slovo drží.

Brantschen B. Johannes – Proč nás dobrý Bůh nechává trpět?

Deprese jako útěk od vlastního smutku je tématem Lukášova vyprávění o cestě do Emauz. Dva učedníci jsou zklamáni ve svém očekávání Mesiáše. Vždyť ten, do nějž vkládali všechny naděje, byl ukřižován. Nesnesou smutek a prchají od místa zklamání. Stále o tom rozmlouvají. Cestou se k nim nepoznán přidá Ježíš. Ptá se jich, jaká slova to jsou, jimiž si na své cestě vzájemně pohazují (antiballein). Jejich reakcí na tuto otázku, která jim jakoby nastavuje zrcadlo, je: Oni zůstali stát plni zármutku (Lk 24,17). Řecké sloveso napovídá: zůstali stát s temným pohledem a zarmoucenou tváří. Jejich deprese má tělesné projevy. Celé jejich vzezření budí dojem depresivity. Ano, jsou na cestě. Je to však cesta útěku od smutku, takže jsou navzdory vnějškové pohyblivosti uvnitř ztuhlí, strnulí. Dalo by se říci, že tito učedníci na cestě do Emauz jsou se svým neklidem a strnulostí zároveň typickými zástupci „excitované deprese“.

Ježíšova terapie spočívá v tom, že si nejdříve nechá od depresivních učedníků vyprávět o jejich zážitku ztráty. Potom tuto jejich zkušenost spojí s biblickými slovy. Jejich prožitek vyloží jinak. Učedníci všechno interpretovali jen jako ztrátu a zklamání. Ježíš se jim snaží sdělit, jaký má celé dění smysl. Dalo by se říci, že tu Ježíš vystupuje jako kognitivní terapeut: podrobně zkoumá klientovy interpretační vzorce a zpochybňuje je, aby mu umožnil přiměřenější výklad skutečnosti. Naše nálada vždy závisí na výkladu událostí a ten zase závisí na určitých postojích a předpokladech, vzniklých na základě předchozích zkušeností. Ježíš nechá oba učedníky, aby vyslovili svůj výklad skutečnosti. Potom jim ve světle Bible ukáže, že se události dají vykládat i jinak. Nevyčítá učedníkům, že jsou tak smutní. Jeho slova nepoučují, dotýkají se srdcí. Jeho terapie má očividně úspěch. Je to terapie oslovující nejen rozum, ale také a především srdce. Učedníci ve svých srdcích cítí, že Ježíš vidí skutečnost tak, jak to odpovídá jejich nejhlubší touze. Později řeknou: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24,32). Ježíšova slova jsou slova lásky. Jsou to hřejivá slova, která otevírají srdce, rozněcují v srdcích plamínek naděje a nové energie. Depresivní lidé potřebují průvodce, který jde s nimi jejich cestou, neutíká před jejich smutkem, nic jim nevyčítá a bere je s jejich smutkem vážně. Takové rady jako „Seber se! Vždyť je na světě tolik krásných věcí!“ depresivního člověka jen zraňují. Stejně škodlivý je však soucit. Když budu jen soucitný a budu depresivního člověka litovat, zůstane vězet ve své depresi. Ježíš bere zážitky učedníků vážně, ale staví je do světla Písma svatého. Spojuje jejich zkušenosti se zkušenostmi proroků. Tak se jejich pohled může pozvolna proměnit. A pak najednou objeví ve svém prožitku ztráty smysl. Ztráta je osvobozuje od iluzí o životě, které si vytvořili. Od iluze, že můžeme vložit všechny své naděje do jediného člověka, že všechno musí jít vždycky tak, jak si my představujeme. Ztráta nás chce zároveň uvést do jiné dimenze, do dimenze Boží vznešenosti. Ztráta nám zatemňuje srdce. Uprostřed temnot nám však může vzejít poznání, kdo vlastně jsme. Že v základu našeho srdce přebývá sám Bůh ve své záři, která propůjčuje záři i našemu životu.

V tomto příběhu lze poznat ještě jiný aspekt Ježíšovy terapie. Ježíš učedníky tak dojal, že ho oba prosí: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje (Lk 24,29). Nadcházející večerní tma je obrazem deprese. Učedníci mají z noční temnoty strach. Když vládne v duši noc, člověk to sám se sebou jen těžko snáší. Proto učedníci prosí Ježíše, aby s nimi zůstal. Depresivní člověk potřebuje někoho, kdo s ním vstoupí do jeho noci, kdo se nebojí temnoty jeho srdce. Ježíš je pro oba učedníky takovým člověkem. Vešel tedy a zůstal s nimi (Lk 24,29). Nevstupuje jen do jejich domu, aby s nimi pobyl. Vstupuje také do jejich srdcí, aby tam, v nitru, s nimi zůstal a vydržel s nimi tam, kde oni sami to se sebou nemohou vydržet. Ježíš se jejich deprese nebojí. Jde s nimi. A protože s nimi zůstává on, mohou i oni zůstat u sebe, mohou se snést i se svou depresí. Často vídám, jak manžel nebo manželka depresivního člověka propadá panice. Buď ho uklidňuje planými slovy typu „To bude zase dobré“, nebo volá jednoho lékaře za druhým, aby se problém co nejrychleji vyřešil – jako by se to dalo vyřídit injekční stříkačkou. Depresivní člověk potřebuje někoho, kdo s ním setrvá v jeho úzkosti a v jeho vnitřním zmatku způsobeném depresivními pocity.

V domě Ježíš pokračuje ve své terapii, tentokrát rituálem. Láme učedníkům chléb a vyslovuje požehnání. Lámání chleba je odkazem na jeho vlastní smrt a na poslední večeři, kdy jim dokonale prokázal svou lásku. Je to výklad jeho smrti a zmrtvýchvstání. Lámáním chleba však Ježíš zároveň ukazuje učedníkům podstatu jejich deprese. Cosi se v nich zlomilo následkem zklamání a ztráty. Možná jim připadá, že stojí před rozvalinami svých životů, zdá se jim, že jejich život ztroskotal. V rituálu lámání chleba jim však Ježíš ukazuje smysl této zlomenosti a rozdrobenosti. Jsou lámáni pro jinou skutečnost, pro tajemství zmrtvýchvstání, pro tajemství nového života, který v nich chce povstat. Ježíš spojuje lámání chleba s požehnáním. Sděluje tím učedníkům, že i jako na zlomené a rozdrobené lidi se na ně vztahuje Boží požehnání. Řecké slovo eulogésen znamená: mluvil dobře o Bohu a o lidech. Promlouval dobrá slova k těm, kteří byli sraženi a zlomeni depresí. A Ježíš jim podává nalámaný chléb, aby jej snědli, aby se v nich všechno zlomené a rozdrobené zase spojilo v jednotu. Jíst je zde symbolem integrace. Depresi je třeba s Božím požehnáním integrovat, pak se teprve začne proměňovat. Ve své zlomenosti vnímáme potom niternou jednotu se sebou samými, s druhými i s Bohem.

Prostým rituálem lámání chleba je deprese učedníků vyléčena. Prozrazuje to jejich reakce – učedníkům se náhle otevřely oči. Na začátku vyprávění se říká, že jejich oči jako by byly raněné slepotou. Ježíš jim osvětlil smysl Písma, lámal s nimi chléb, a jim se otevřely oči. Poznali Ježíše, toho, který zemřel a vstal z mrtvých. A poznali smysl svého života a smysl své deprese. Říkají si: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24,32). Cítí, že jim plane srdce. Mají otevřené oči. Jsou zase schopni cítit a vnímat, vnitřní strnulost povolila, zastřený pohled ustupuje otevřeným a zjasněným očím, které náhle všechno vidí a ve všem poznávají samotného Krista, jenž je v jejich srdcích a odhaluje jim smysl jejich životů. Třetí reakce učedníků: Vstávají a vydávají se na cestu do Jeruzaléma, místa svého zklamání. Dostávají se do kontaktu se svou silou. Přestávají prchat a vracejí se zpátky na místo, kde prožili zklamání. Teď už o tom ale mohou mluvit jinak. Vždyť cestou prožili uzdravení.

Ježíšova reakce na dvojici depresivních učedníků pro nás může být obrazem chování psychoterapeuta nebo duchovního k depresivnímu člověku. Je to však také obraz toho, jak může depresivní člověk zacházet se sebou samým. Aby mohl ze své deprese vystoupit, potřebuje druhé. Musí mít možnost mluvit o sobě a svých zážitcích, aby se v rozhovorech s druhými mohl proměňovat jeho pohled na věci. I sám je však s to postupovat v léčbě. Prvním krokem je uvidět svůj život v novém světle. Podstatným znakem deprese je, že člověk vidí svět a všechno kolem sebe v deformované podobě. Někteří depresivní lidé si připadají za všechno odpovědní. Nemohou si zapnout televizor, protože nesnesou utrpení světa. Myslí si, že jsou vinni tím, že děti v rozvojových zemích umírají hlady, nebo tím, že jejich partner je nemocný. Mnozí depresivní lidé mají pocit, že se proti nim všechno spiklo a že na jejich životě spočívá prokletí. Říkávají: Vždyť jsem se tak snažil, a nebylo to vůbec k ničemu. Tolik jsem se modlil, a nepomohlo to. Chodil jsem do kostela, a Bůh mě nevyslyšel. Nenacházejí východisko z tohoto svého výlučně negativního pohledu na život. Ježíš nám ukazuje první krok k vyléčení: změnit svůj pohled na svět četbou Písma svatého. Pohled depresivního člověka se může změnit tím, že nemocný čte Bibli a její slova zapadají do jeho srdce.

Zpočátku to pro něj budou jen prázdná slova, která se jeho srdce nedotýkají. Když to však nevzdá a bude se k těm slovům vracet stále znovu, stane se, že ta slova uvolní strnulost a chlad jeho srdce a naplní je teplem. Pak se mu mohou otevřít oči. Bude s to nahlédnout svůj život v jiném světle. Depresivní lidé však čítají Bibli jakoby s černými brýlemi. Četbou Bible se utvrzují ve svém negativním názoru, že je Bůh potrestal, že si svůj stav zavinili sami, protože se provinili proti Božím přikázáním. Depresivní člověk potřebuje průvodce, jakým je Ježíš, aby mu odhalil smysl Písma. Jinak v něm bude nalézat jen potvrzení pro svou tendenci obviňovat sám sebe a pro svůj pesimistický pohled na svět.

Rovněž ve vyprávění o učednících na cestě do Emauz spočívá druhý zásadní krok léčby v tom, že depresivní člověk zůstává u sebe. Právě večer, kdy se v něm všechno stmívá, musí vstoupit do svého domu, do domu svého srdce, a zůstat u sebe a se sebou. Nesmí sám sebe opustit. A musí prosit Krista, aby k němu vstoupil a zůstal s ním. Dokáže to se sebou samým vydržet, jen když ví, že je s ním Kristus, který ho přijímá bez jakýchkoli podmínek; který ho posiluje, když ho opouštějí síly; který je mu oporou, když mu hrozí pád; který mu žehná, když se on sám proklíná; který k němu promlouvá dobrými slovy, když se on sám ponižuje slovy destruktivními. Možná také potřebuje člověka, který má porozumění a zůstane s ním, aniž by mu cokoli vyčítal. Pro mnohé lidi s depresí je takovým člověkem manžel či manželka, partner, který ho nepoučuje ani mu nedělá matku, ale prostě to s ním vydrží a snese ho. Závisí však i na chování depresivního člověka samého, jestli s ním manžel, manželka či družka vydrží. Pokud depresivní člověk očekává, že z něj partner sejme jeho depresi a odpoví mu na všechny otázky, brzy toho bude na partnera příliš. A pokud si neustále stěžuje, možná od sebe partnera odežene. Emauzští učedníci Ježíše prosí jen o to, aby s nimi zůstal. Stačí jim pouhá jeho přítomnost.

Třetí krok léčby je zřejmý z obrazu lámání chleba. Lámání chleba můžeme obrazně chápat v tom smyslu, že depresivní člověk má rozlámat, rozbít názory a měřítka, s nimiž dosud žil. Podstatným důvodem deprese jsou názory, které neodpovídají skutečnosti. Jedním z takových názorů je iluze, že musím být neustále šťastný nebo že musím vždy držet otěže svého života pevně v rukou. Další iluzí je představa, že Bůh ze mě může depresi prostě sejmout, stačí modlit se k němu. Nebo že terapeut musí dokázat vyléčit mou depresi tak, aby se už nikdy nevrátila. Nebo že musím mít vždy dost síly na to, abych splnil své úkoly. Musím být stejně rychlý jako moji kolegové. Musím všechno vyřídit perfektně, bez jediné chybičky. Musím být dobrá matka, musím tu být jen a jen pro dítě. Je mnoho iluzí, které musí depresivní člověk zlomit. Takové lámání bolí. Ale jedině jím se člověk otevře pro nový pohled na svůj život a koneckonců pro Boha. Ego, které si představuje úspěšný, zdravý a šťastný život, musí puknout, aby se otevřelo tajemství Božímu a tajemství života, který vždycky neprobíhá tak hladce, jak bychom si přáli. Vlastní smysl deprese je rozlomit se a otevřít pro Boha. Reinhold Schneider spatřil a přijal depresi v tomto smyslu. Nemoc pro něho byla bolestná a on pochopil, že znamená jeho rozlomení a otevření pro tajemství Ježíše Krista. Ale přes všechnu sílu víry, kterou vynaložil, potřeboval i zkušenost lásky druhého člověka a jeho hojivé blízkosti, aby byl schopen připustit, že ho jeho nemoc otevírá Bohu. Když pukají mé iluze, puká i pancíř, který jsem kolem sebe vybudoval. A tím se otevírám svému pravému Já, původnímu, nezkaženému obrazu, který si o mně učinil Bůh.

Anselm Grün – Deprese jako šance – Spirituální impulzy

Toto je vrchol evangelia, povýtce dobrá zvěst: Ježíš, ukřižovaný, byl vzkříšen! Tato událost je základem naší víry a naší naděje: kdyby Kristus nevstal z mrtvých, křesťanství by bylo bezcenné; veškeré poslání církve by postrádalo svůj podnět, protože odtud vyšlo a stále vychází. Poselství, které křesťané nesou světu, říká: Ježíš je vtělená Láska a zemřel na kříži pro naše hříchy, ale Bůh Otec Jej vzkřísil a učinil Pánem života a smrti. V Ježíši Láska zvítězila nad nenávistí, milosrdenství nad hříchem, dobro nad zlem, pravda nad lží, život nad smrtí. Proto říkáme všem: „Pojďte a podívejte se!“ V každé lidské situaci poznamenané křehkostí, hříchem a smrtí je dobrá zvěst nejenom slovem, ale svědectvím nezištné a věrné lásky. Je vyjitím ze sebe vstříc druhému, je to přebývání nablízku tomu, kdo je zdrcen životem, sdílení spolu s tím, kdo se ocitl v nouzi, je to zůstávání po boku toho, kdo je nemocen, starý nebo odstrčený… „Pojďte a podívejte se!“: Láska je silnější, Láska dává život, Láska umožňuje, aby na poušti rozkvetla naděje.

S touto radostnou jistotou v srdci se nyní obracíme k Tobě, Vzkříšený Pane!
Pomoz nám hledat Tě, abychom Tě všichni mohli potkat, vědět, že máme Otce, a necítit se jako sirotci; kéž Tě můžeme mít rádi a klanět se Ti.
Pomoz nám odstranit metlu hladu, ztíženého konflikty a nezměrným plýtváním, jehož jsme spoluviníky.
Uschopni nás chránit bezbranné, zvláště děti, ženy a staré lidi, jež jsou někdy vykořisťováni a opouštěni.
Umožni nám pečovat o bratry stižené epidemií eboly v Guineji Konakry, Sierra Leone a Libérii i o ty, kteří strádají mnoha jinými nemocemi, jež se šíří také netečností a extrémní chudobou.
Utěš ty, kteří dnes nemohou slavit Velikonoce spolu se svými drahými, protože byli neprávem vytrženi ze svých citových vazeb, jako četní lidé, kněží i laici, kteří byli uneseni v různých částech světa.
Povzbuď ty, kteří opustili svoji vlast, aby šli na místa, kde se mohou nadít lepší budoucnosti, žít svůj život důstojně a také vyznávat svobodně svoji víru.
Prosíme Tě, oslavený Ježíši, učiň přítrž každé válce i každé velké či malé, staré či nové nevraživosti! (…)
Prosíme Tě, Pane, za všechny národy země: Ty, který jsi přemohl smrt, daruj nám Svůj život, daruj nám Svůj pokoj!

velikonoční poselství papeže Františka 20. 4. 2014

Zůstaň s námi, Pane! (srov. Lk 24,29). Těmito slovy učedníci jdoucí do Emauz vybídli tajemného Poutníka, aby s nimi zůstal, zatímco se chýlil ke konci první den po sobotě, v němž se událo cosi neuvěřitelného. Podle přislíbení, Kristus vstal z mrtvých; oni to však ještě nevěděli. Nicméně slova Poutníka během cesty krok za krokem rozehřívala jejich srdce. Kvůli tomu ho vybídli: „Zůstaň s námi!“ Když pak při večeři seděli u stolu, poznali ho při lámání chleba. Ale On ihned zmizel. Před nimi zůstal rozlámaný chléb, a v jejich srdci sladkost Jeho slov.
Milovaní bratři a sestry, Slovo a Chléb eucharistie, tajemství a dar velikonoc, zůstávají po staletí jako věčná památka Kristova utrpení, smrti a vzkříšení!
Také my dnes, na svátky Zmrtvýchvstání, opakujeme se všemi křesťany světa: Ježíši, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, zůstaň s námi! Zůstaň s námi, věrný příteli a bezpečná oporo lidstva, putujícího po cestách doby! Ty, živé Slovo Otce, vlej důvěru a naději všem, kteří hledají pravý smysl své existence. Ty, Chlebe věčného života, nasycuj člověka hladovějícího po pravdě, svobodě, spravedlnosti a míru. Zůstaň s námi, živé Slovo Otce, a uč nás slovům i gestům pokoje: mír pro zem posvěcenou tvou krví a prosáklou krví tolika nevinných obětí, mír pro celé lidstvo, jemuž stále hrozí nebezpečí bratrovražedných válek. Zůstaň s námi, Chlebe věčného života, rozlámaného a rozdaného spolustolujícím, dej i nám sílu velkodušné solidarity k zástupům lidí, které ještě dnes trpí a umírají nouzí a hladem, které jsou decimovány smrtelnými epidemiemi nebo vysílené nesmírnými přírodními katastrofami. Kéž i ony jsou díky síle tvého Zmrtvýchvstání, účastny nového života.
Také my, mužové a ženy třetího tisíciletí, potřebujeme Tebe, vzkříšený Pane! Zůstaň s námi nyní a až do konce časů. Dej, aby hmotný pokrok národů nezatemnil duchovní hodnoty, jež jsou duší jejich civilizace. Posiluj nás, prosíme Tě, na našem putování. V Tebe věříme, v Tebe doufáme, protože jen Ty máš slova věčného života (srov. Jan 5,68).

svatý Jan Pavel II. 27. 3. 2005 na slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Naše těžkosti i dobré skutky
Jsme často zděšeni, dostaví-li se radost ze Zmrtvýchvstalého, nebo plni strachu v domnění, že vidíme nějaký přízrak. Nebo se domníváme, že Ježíš je jakýsi způsob jednání, a říkáme si: „Když jsme křesťané, musíme jednat tak a tak.“ Kde je však Ježíš? „Ten je v nebi.“ Mluvíš s Ježíšem? Říkáš mu: „Věřím, že žiješ, že jsi vstal z mrtvých, že jsi mi nablízku a neopouštíš mě“? Takový musí být křesťanský život: rozmlouvat s Ježíšem. Taková je totiž pravda: Ježíš je stále s námi, je stále s našimi problémy, s našimi těžkostmi i s našimi dobrými skutky.

365 dní s papežem Františkem – Promluvy od svaté Marty

Pod křížem vydržel jen jeden
I přes dlouhodobou blízkost Pána Ježíše se jeden z dvanácti apoštolů stává zrádce. Dalších devět není schopno s ním vytrvat ve chvíli ponížení a utrpení – a rozprchnou se. Jeden ze dvou, kteří neutekli, kapituluje před služkou navzdory deklarované lásce, věrnosti a odhodlání neopustit ho. Jen jeden vydržel pod křížem až do konce.
I přes dlouhodobou blízkost Pána Ježíše v našem životě si nedělejme iluze o tom, co bychom v této situaci udělali my sami.
Vzkříšený Ježíš však právě z těchto lidí zázračně vytvořil nové společenství a obdaroval je Duchem svatým. A já čekám spolu s vámi při prožívání a zpřítomňování těchto chvil na stejný zázrak.
Viny, zklamání, bezmoc, zkoušky a jakákoliv noc se mohou stát prostorem, ve kterém zazáří díky Vzkříšenému Kristu světlo. V tomto světle zahlédneme nejen nesmírnou lásku boha Otce a jeho Syna, ale pocítíme i moc Ducha svatého, který z nás tvoří „svědky“.

Vojtěch Cikrle – Vy jste sůl země a světlo světa

Vzkříšení
Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marně je naše kázání, marná je vaše víra. 1 Kor, 15,12-14
Resuscitaci známe. Ale se skutečným vzkříšením z mrtvých nemáme žádnou přímou zkušenost. Představy, oživení zakletých či zabitých princů z pohádek nám také nepomohou. A tak podobně jako v době apoštola Pavla je i dnes řada křesťanů spíše nakloněna mínění, že „vzkříšení z mrtvých není“. Jsou ochotni vidět ve zvěsti o Ježíšově vzkříšení jen jakýsi průmět lidského snu o nesmrtelnosti nebo poetické vyjádření skutečnosti, že obsah Ježíšova kázání je stále živý a má procházet dějinami dál. Nemusíme se na ně hned zlobit. Spíš by bylo třeba jim (nebo nám samotným!) pomoci k lepšímu poznání toho, co je vlastně život a kým je člověk. Ačkoliv se zdá, že moderní člověk vidí sebe sama velmi vysoko, jako suverénního a nikomu nepodléhajícího pána, je tomu ve skutečnosti mnohdy naopak. Člověk je znovu a znovu představován tak trochu jako „lepší opice“. Je zdůrazňována jen jeho příslušnost k živočišné říši a mnohé další je zamlčováno. K pochopení zvěsti o vzkříšení je snad ze všeho nejvíc třeba pochopit, že člověk, který toho má po fyziologické stránce tolik společného se zvířaty, je jedinečný svou schopností tvořit vztahy. Vztahy mezi lidmi a zejména pak vztah k Bohu. Prototypem našeho vztahu k Bohu je vztah Ježíše k jeho Otce. Z tohoto vztahu se zrodilo Ježíšovou vzkříšení – vztah nesený tak silnou láskou totiž nemůže zničit ani smrt. A kdyby smrt vztah Ježíše k Otci zničila, potom by byla jeho cesta na kříž zbytečným a prázdným gestem. Kdybychom jen věřili v toho, který jako nevinný zemřel, a dále se nic nestalo, byli bychom opravdu pošetilí. A kdybychom věřili, že se pouhým opakováním Ježíšových životních zásad vyřeší otázky hříšnosti a smrtelnosti lidí, tedy i záležitost naší vlastní hříšnosti a smrtelnosti, byla by to snad pošetilost ještě větší.

apoštol Pavel s Alešem Opatrným

Vzkříšený Pane Ježíši Kriste, daruj mi dnes podíl na svém vzkříšení. Vezmi mě za ruku a vyveď mě z hrobu mého strachu a mé rezignace, z hrobu mé temnoty a mého zoufalství. Uvolni pouta, která mě držela v zajetí. Pošli mi svého anděla, aby odvalil kámen, který mě blokuje a který mě chce držet v hrobě. Vyveď mě ven do velikosti a svobody svého vzkříšení. Provázej mě při překračování z tohoto světa do toho tvého. Dej, ať již nyní znovu a znovu překračuji do tvého světa vzkříšení, aby tento svět se svými zákony a nároky neměl nade mnou žádnou moc. Naplň mě svým Duchem, abych se stejně jako tví učedníci stal hodnověrným svědkem tvého vzkříšení v tomto světě, aby i skrze mě mohli být druzí lidé povzbuzeni a napřímeni a povstali s tebou k pravému životu, k životu lásky a svobody. Naplň mě dnes na Velikonoce více svou láskou, která je silnější než smrt, silnější než konflikt, který mě ochromuje, silnější než ztuhnutí, které v sobě cítím, silnější než absence vztahů, pod kterou trpím. Dej, ať na Velikonoce povstanu plný důvěry k životu, který jsi mi zde určil, k věčnému životu, který nemůže být zničen ani smrtí, neboť má již nyní podíl na tvém vzkříšení. Amen.

Anselm Grün – Sedm kroků do života – prožít Velikonoce