Jan líčí setkání Vzkříšeného s Maří Magdalenou jako příběh lásky. Časně ráno ještě za tmy přichází Maří Magdalena k hrobu. Připomínají se slova Velepísně: Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, ale nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli? Potom, jen co jsem od nich poodešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím... (Pís 3,1-4) Vzkříšení se děje jen tomu, kdo miluje. Maří Magdalena je podle tradice hříšnice, kterou Ježíš velmi miloval; vášnivá žena, která nyní smí být apoštolkou apoštolů. Zřejmě je její vášnivá láska podmínkou toho, že chápe, co to je vzkříšení. A Magdalena je žena, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů. Bydlelo v ní sedm démonů, rozdíralo její duši a dovádělo ji na hranici zoufalství. Setkáním s Ježíšem byla scelena, uzdravena, její zoufalství se proměnilo v hlubokou důvěru; ve své rozedranosti našla opět svůj střed, své osobní jádro, které drží vše pohromadě. Cítila, že je přijímána, milována; proto pocítila své vnitřní já, pocítila své srdce, svou nedotknutelnou důstojnost.
Přichází ještě za tmy k hrobu a vidí, že kámen je od hrobu odvalen. Ihned běží zpět k Petrovi a tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval. A říká větu, která se v tomto příběhu opakuje třikrát: Vzali Pána z hrobu a my nevíme, kam ho položili. Toho, jehož milovala, lidé nejen zabili, ale navíc ukradli jeho tělo, a tak jí ho vzali úplně. Ona ho chce opět mít, rukama se ho dotýkat. Ke hrobu zase běží Petr a milovaný učedník. Jan, muž milujícího srdce, běží rychleji. Láska je rychlejší než rozum a vůle, které reprezentuje Petr. Jan dává přednost Petrovi: Petr vchází do hrobu a vidí všechno uklizené, lněné obvazy a potní rouška leží pospolu na zvláštním místě. Petr všechno vnímá, ale nic nechápe. Jan naproti tomu uviděl a uvěřil. Rozum vzkříšení nepochopí, v jeho možnost věří jen láska. Jan věří, ale se Vzkříšeným se nesetkává. To je výsada Maří Magdaleny, oné vášnivé ženy, která mnoho zhřešila, ale i mnoho milovala. Je to odvážná teologie, která za prvního svědka vzkříšení považuje hříšnici. Janovo evangelium tak vydává svědectví o útěšné, milosrdné zvěsti. Svědčí o šíři srdce, rozhodně o větší šíři, než jakou měli pozdější moralisté, kteří především zdůrazňovali bezhříšnost.
Magdalena, vášnivě milující žena, stojí venku před hrobem a pláče (Jan 20,10-18). S pláčem se sehne a nahlíží do hrobu. Vidí dva anděly, kteří tam sedí v bílém rouchu. Ale její žal je tak veliký, že jím světlo andělů proniknout nemůže. Andělé se chopí iniciativy a ptají se: Ženo, proč pláčeš? Oslovují ji v jejím žalu. A Magdalena opět naříká týmiž slovy: Vzali Pána mého a já nevím, kam ho položili. Vidí jen toho, jehož hledá, jehož chce uchopit, a je slepá pro světlo vzkříšení, které už svítí. Obrátí se a uvidí Ježíše. Ale nepoznává ho. Je natolik zajatkyní svého žalu, že není schopna vnímat toho, kterého její duše miluje. Prosí ho: Jestliže tys jej, Pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu! Teprve když ji Ježíš osloví jejím jménem Marie, když její srdce zasáhne slovem lásky, tu jej poznává. Dotýká se jí jeho láska, ta láska, která ji kdysi uzdravila, proto odpovídá a oslovuje jej důvěrným jménem: Rabbuni. Mistře můj! Chce ho obejmout. Ale on se brání: Nedotýkej se mne! Vzkříšení neznamená další pokračování dosavadního života, nýbrž setkání na nové rovině. Ježíš je na cestě k Otci. Magdalena na to musí brát ohled. Vždy tu jde o vztah k tomu, který je u Otce, ve věčné slávě. Ježíš pověřuje Magdalenu úkolem hlásat učedníkům zvěst o jeho vystoupení k Otci. A tak se Magdalena stává první apoštolkou, jak ji nazývá tradice. Vykládáme-li náš text hlubinně psychologicky, můžeme v Petrovi, Janovi a v Maří Magdaleně vidět tři osoby, tři typy. A z celého vyprávění pochopíme, jak zakusit vzkříšení a jak se setkat se Vzkříšeným. Vzkříšení neporozumí ani rozum, ani vůle, nýbrž láska. Ale zajímavé je, že tu nestačí láska Janova. Nutná je vášnivá láska Mariina. A k setkání se Vzkříšeným je zapotřebí i žalu, který Magdalena prožívá.
Maří Magdalena vstupuje do hrobu svého žalu. Dá se zasáhnout ztrátou milovaného, protrpí tuto ztrátu. V zoufalství žalu pláče. A v tomto pláči se zřejmě stává schopna dát se oslovit tím, kterého její duše miluje, Ježíšem, Vítězem nad smrtí. Slovo lásky, kterým Ježíš během svého života tak často Marii oslovoval, překračuje smrt, zasahuje Marii zpoza smrti. Ježíš vystupující k Otci oslovuje Marii týmž slovem lásky. Láska je silnější než smrt. Ale to může zakusit jen láska, která podobně jako Magdalenina protrpívá ztrátu Milovaného a sestupuje do hrobu žalu.
Na vrcholu své žalosti, když je při hledání svého Milovaného tak bezmocná, ji může její Milovaný oslovit, právě zde prolamuje jeho slovo lásky zeď mezi životem a smrtí. Petra, Jana a Maří Magdalenu můžeme na subjektivní rovině vidět i jako tři součásti nás samých. Pak nás chce celý příběh posilnit v tom, abychom důvěřovali Maří Magdaleně v nás samých; ona jediná je s to, setkat se se Vzkříšeným. Magdalena je anima – ženská stránka – v nás, která je schopna i vášnivé lásky i vášnivého žalu, je-li poraněna. Animus – mužská stránka – v nás se brání ranám, a proto se nedovede rozevřít pro lásku, která přemáhá smrt. Ano, dokonce i láska takového Jana je příliš distancovaná. Věří sice, ale ze svého vlastního srdce nevyjde ven. Láska animy, kterou ztělesňuje Maří Magdalena, se pustí za Milovaným. Je nechráněná. Nechává se zasáhnout, zranit, rozdírat. Je vášnivá, proto překračuje klid vlastního srdce a vychází zcela ze sebe vstříc tomu druhému, ba více, vchází do něho. Tato vášnivá láska animy je zřejmě podmínkou toho, abychom se se Vzkříšeným ve svém životě setkali. Jan nám chce svým vyprávěním dodat odvahy, abychom měli vůči této vášnivé lásce v nás důvěru a abychom se jí oddali. Pak nás uprostřed hrobu naší úzkosti a žalosti znovu a znovu zavolá naším vlastním jménem. Šedivé ráno se promění v jasné světlo lásky.
Anselm Grün – Hlubinně psychologický výklad Písma