Svátek Křtu Páně – cyklus A

Povinnost se rodí z lásky (nejen z vědomí, že jsem milován)

Přicházíme na svět, protože jsme povoláni někým jiným – láskou rodičů a pro věřící především Bohem. V každém případě nepřicházíme na svět osobní zásluhou, ale činem lásky druhého člověka, nezištnou velkorysostí. A právě zde se rodí povinnost: ne z nějaké víceméně skryté zákonitosti (povinnost pro povinnost), ale ze skutečnosti, že se ocitáme tváří v tvář nezasloužené lásce. Jen láska totiž dává člověku pochopit, kolik je povinován životu, druhému člověku a druhým lidem. Vědomí, že jsem milován, mě činí odpovědným vůči „dluhu lásky“, který mám splácet. Objev toho, že jsem milován, je z psychologického hlediska kořenem povinnosti. Jinými slovy, smysl pro povinnost zakouší opravdu jen ten, kdo na sobě nejdřív zakusil velkorysost někoho jiného. A tento smysl bude o to silnější, oč větší byla ona velkorysost, a bude tím opravdovější, čím nezištnější ta láska byla a čím více roznítila v srdci vděčnost. Dítě, které nemá povinnosti, ale jen práva, je dítětem, jež ve skutečnosti nezná lásku, pravou nezištnou lásku, nebo prostě nebylo vedeno k tomuto důležitému objevu přijaté lásky. Nelze říci s absolutní jistotou, že by nebylo milováno. Možná jen všechno bralo automaticky jako své právo nebo přijímalo city zištné, ne zcela upřímné. Očekávat všechno neustále od druhých a od života je nekonečným, nevědomým a poněkud zoufalým hledáním potvrzení vlastní důstojnosti a možnosti být milován, aniž by toho někdy dosáhlo. Cítit se opravdu milován a učit se uznávat hojnost přijímané lásky je naopak mocným faktorem rostoucí sebeúcty.

„Jestli to uděláš, máma tě už nebude mít ráda…“

Věty jako: „Jestli to uděláš, máma tě už nebude mít ráda“ nebo: „Tímhle chováním dokazuješ, že svou mámu nemáš rád“ by neměly patřit do našeho slovníku. Nejde tolik o zvolená slova, jako spíš o logiku, která se v nich skrývá, a poselství, které předávají. Hrozí, že nám děti neporozumí nebo že tak důležitou věc pro celkový vývoj dítěte, jako je láska, budeme ukazovat jako cosi křehkého, nejistého a spojeného s řadou podmínek. Dítě má mít jistotu, že je milováno. Milováno, protože je naší lásky hodno, a ne protože splňuje nějaké podmínky. Milujeme ho kdekoli, kdykoli a nezávisle na jeho chování. Lidská bytost je hodna lásky kvůli tomu, co je, i když právě nemilujeme to, co dělá. Dítě má při naší výchově vycítit, že je hodno bezpodmínečné lásky. Vztah s rodiči má být právě takový: žádná podmíněná láska, žádné přijetí za zásluhy či láska za odměnu… Jinak by se rodič vystavoval podezření, že ho zajímá spíš citové zadostiučinění než skutečné dobro dítěte. To samozřejmě neznamená, že chování dítěte je vždy v pořádku, že neexistují zásluhy, že ve vztazích s rodiči a nejbližšími neplatí určitá pravidla, že si samotná láska nežádá konzistentní chování, nechce-li se stát fikcí nebo jen čistě vnějškovým zalíbením. Nejzazším motivem každého chování a platnosti jakýchkoli pravidel má být důstojnost člověka a ono základní pravidlo, o němž jsme mluvili už výše: schopnost člověka, tedy i dítěte, odpovídat na přijatou lásku láskou darovanou, jednat tak, že se rozhodujeme pro to, co je pravdivé, krásné a dobré, a cítíme lítost, když se to neděje.

Amedeo Cencini – Máš-li mě rád, nedovol mi všechno