Svátek Křtu Páně – cyklus C

Jedná se o první epizodu z Ježíšova veřejného života. Zprávu o ní nám podávají všechna čtyři evangelia. Ježíš zahájil svou službu tímto propastným sebezřeknutím se a pokořením (srov. Flp 2,6-7). To se jevilo tak pohoršlivým, že někteří křesťané z prvních generací, ačkoli dobře znali tuto událost, snažili se ji zaobalovat a poněkud odsouvat do pozadí. Například Lukáš sotva zmíní Ježíšovo ponoření do vod Jordánu, hned se tuto událost snaží tak trochu dát do závorky, když bezprostředně poté dodává: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se…“ (Lk 3,21). Je však třeba přijímat se vší rozhodností strohou realitu, jak nám ji popisuje Marek, jehož evangelium je nejstarší: „V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít“ (Mk 1,9). Je neslýchané, že Ježíš, který byl bez hříchu a přišel od Boha, přichází v zástupu hříšníků, kteří očekávají odpuštění hříchů. V dějinách se ale stalo přesně tohle!

Právě v okamžiku, kdy Ježíš vystupuje z vod Jordánu, které jsou přímo přeplněny lidskými hříchy, „otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!‘“ (Lk 3,21-22). Tak tedy v době, kdy je Ježíš ponořen do modlitby, čili pohroužen do naslouchání Otcovu hlasu – jak poznamenává Lukáš – dojde k naplnění Písma (srov. Žl 22,7; Gn 22,1; Iz 42,1). Nahlédneme-li hlouběji pod povrch toho viditelného, je to tak, jako kdyby sám Bůh řekl Ježíšovi: „Miluji tě věčnou láskou, protože od prvního okamžiku zjevuješ mou pravou tvář, mé milosrdenství vůči hříšníkům!“ Bylo velmi obtížné představit si, že by Bůh miloval hříšníky. Aby tedy o tom nebylo možno vůbec pochybovat, Ježíš nám to vyjevil svým prvním gestem na cestě svého veřejného působení! Ba co víc, událost Ježíšova ponoření do Jordánu předjímá celý smysl jeho života, poslání a hlásání, až po událost jeho smrti. Ježíše totiž vidíme stále mezi hříšníky, jak jim přináší lásku a společenství s Bohem. Na kříži jsou spolu s ním opět dva zločinci, jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici (srov. Lk 23,33) ...

Z připomínky Ježíšova křtu nemůže nevyplynout pro nás křesťany, kteří jsme jeho učedníky, obtížná otázka: Když jsme byli ponořeni do Ježíšovy smrti a do jeho vzkříšení právě prostřednictvím svého křtu (srov. Řím 6,4-5), jsme schopni a ochotni sdělovat druhým milosrdnou Boží lásku? Jsme schopni vydávat svědectví o tom, že Bůh žádá od každé lidské bytosti jedině to, aby uznávala své vlastní hříchy a aby přijala, že On je přikryje svým nevýslovným milosrdenstvím, tedy svým Duchem Svatým? A právě proto, aby nám zjevil toto tajemství, Ježíš započal svou službu uprostřed hříšníků. Následně v průběhu svého veřejného působení nabízel všem, s nimiž se setkával, zvěst o odpuštění hříchů. Konečně právě tuto službu zanechal jako úkol také svým učedníkům: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky“ (Lk 24,46-48).

Enzo Bianchi – Hlásej Slovo, roční cyklus C

Při mnoha příležitostech líčí Lukáš Ježíše jako člověka modlitby a obrazně popisuje i to, co jeho modlitba způsobila. Ježíš se modlí při svém křtu a při jeho modlitbě se otvírá nebe. Modlitba je pro něho vždy zkušeností otevřeného nebe a bezprostředního spojení s Otcem, z něhož žije a díky němuž je schopen otvírat nebe také nám. Modlí se před povoláním svých Dvanácti, v modlitbě poznává tajemství člověka – cítí, co je pro něho dobré a životodárné. Také na hoře Tábor se během svého proměnění modlí k Otci. Jeho tvář září jako slunce, celý se projasňuje a zcela propouští Boží krásu a světlo. V modlitbě se dotýká své božské důstojnosti: v ní vychází najevo jeho pravá podstata, takže ji mohou spatřit i jeho učedníci.

Modlitba neznamená pro Ježíše pouhé sjednocení, ale také zápas s Bohem. Naprosto jasně to ukazuje noc v Getsemanech. Ježíš tu před svým Otcem padá na kolena a prosí: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42).

Okamžitě se podřídit Boží vůli tedy není samozřejmé ani pro něho. Zápasil se svým Otcem a bojoval o svůj život. Vždyť i on byl člověkem, kterému záleželo na životě, a prožíval vnitřní odpor své přirozenosti proti cestě, která se před ním otvírala. Vždyť potřeboval anděla, aby ho posílil! Teprve pak ale začal skutečný zápas: „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44).

Pán se pokoušel překonat modlitbou svůj strach. Bál se stejně jako my, ale nepoddal se. List Židům zachycuje jeho zápas v Getsemanech následujícími slovy: „Za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel“ (Žid 5,7n). V modlitbě se učil, kdo je Bůh a co žádá. Učil se odevzdávat se Otci a vzdávat se jeho vůli. V modlitbě se učil poslušnosti, nasloucháni Boží vůli a ochotě následovat ji. V modlitbě však také nalézal sílu vykročit na cestu utrpení bez hořkosti a tvrdosti.

Jeho modlitba vrcholí na kříži. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim; vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ještě na kříži se modlí za své vrahy. Modlitbou za ty, kteří ho přibili na kříž, se vymaňuje z jejich moci a obrací se k Otci, v němž má svou podstatu. Protože ví o své jednotě s ním, má umíraje sílu modlit se za své nepřátele, takže jeho vrazi nedokážou zničit lásku, která naplňuje jeho srdce. I jeho poslední výdech je modlitbou: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Modlí se slovy žalmu, který zbožní Židé přednášeli v tutéž denní dobu jako večerní modlitbu. Použil však oslovení „Abba“ („tatínku“). Ještě tváří v tvář smrti se odvažuje oslovit Boha jako milovaného tatínka a v modlitbě se vrhá do jeho milujícího náručí. Z bezpečí, které mu modlitba skýtala po celý jeho život, ho nedokázala vyrvat ani sama smrt.

Jak to vypadá s mou modlitbou? Zdá se mi, že se modlím do prázdna, nebo tuším, že mě Bůh – můj Otec a Matka – slyší a že prožívám jistotu a bezpečí?

Zakusil jsem už někdy ve svém životě, že se nade mnou při modlitbě otevřelo nebe, že se všecko v mém nitru proměnilo a že jsem dosáhl vnitřní jasnosti?

Zápasil jsem už někdy v modlitbě s Bohem, když mi onemocněl nejlepší přítel nebo když jsem si nedokázal poradit sám se sebou? Proměnila modlitba můj strach a zoufalství, nebo se ve mně a kolem mne nic nezměnilo?

Ježíš se i ve smrti modlil za své nepřátele. Za koho bych se dnes rád pomodlil? Mohla by modlitba proměnit můj vztah k těm, za které se modlím? Jak?

Anselm Grün – 50× Ježíš

Svěcená voda

Když vstupujeme do kostela, namočíme si prsty ve svěcené vodě a přežehnáme se křížem. Někteří mají kropenku doma a den začínají tím, že se pokřižují svěcenou vodou. Svěcená voda v nás může probudit vědomí, že v nás tryská pramen Ducha svatého, že nejsme vyschlí, protože v nás stále proudí osvěžující a obnovující živá voda Boží.

Svěcená voda je i obrazem toho, že křtem jsme byli obmyti a jsme tedy čistí. Když se pokřižuji svěcenou vodou, uvědomuji si, co znamená být čistý, otevřený pro Boha, očištěný od zakalení, jež ve mně původní obraz Boží pokřivují. Uvědomuji si, co znamená být oproštěný od minulosti, od své viny. Prostřednictvím křtu mohu stát před Bohem osvobozený ode všeho, co mě poskvrňuje a znečišťuje.

Když se pokřižuji svěcenou vodou, uvědomuji si, že každý den je příležitostí k obrácení, mohu začít znovu. Nejsem determinován minulostí, zraněními svého života, svými hříchy a selháními. Žehnám se na čele, na prsou, na levém a pravém rameni a vyznávám tak, že Boží život proudí v mém bytí. Vyznávám, že všechno ve mně je Bohem bezpodmínečně přijato a milováno. Dokonce i to, co bych ze svého života nejraději vymazal. Tím, že se pokřižuji svěcenou vodou, přicházím k prameni, který ve mně vyvěrá, cítím se ponořen do Božího života, do Boží lásky.

Svěcená voda mi však také připomíná, že ve křtu jsem zemřel tomuto světu. Svět se svými kritérii a normami nade mnou už nemá žádnou moc. Není důležité, co si o mně lidé myslí. Nejsem odkázán na to, aby mě okolí uznávalo. Žiji v tomto světě, ale nejsem z tohoto světa, a to mi dává svobodu. Každé ráno, když jdu do kostela a žehnám se svěcenou vodou, uvědomuji si: „Dnes nemusíš osvědčovat svou výkonnost a své schopnosti. Nejsi z tohoto světa. Měřítka tohoto světa, jako je úspěch a uznání, obliba a užitečnost, pro tebe neplatí. Žij ze své nejniternější skutečnosti, žij z Ježíše Krista!“ Když si pečlivě svlažím čelo svěcenou vodou, prožívám to, co znamená být křesťanem: být svobodný, Bohem milovaný, žít z Boží skutečnosti, mít nedotknutelnou důstojnost.

Anselm Grün – Křest

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnes je svátek Křtu Páně a dopoledne jsem pokřtil 32 dětí. Spolu s vámi děkuji za tato stvoření a za každý nový život. Je pro mne potěšením křtít děti. Moc mne to těší. Každé narozené dítě je darem radosti a naděje, a každé pokřtěné dítě, je divem víry a svátkem Boží rodiny.

Dnešní evangelium zdůrazňuje, že poté, co byl svatým Janem u řeky Jordán Ježíš pokřtěn, „otevřelo se nebe“. Uskutečnilo se tak proroctví. Jedna invokace, kterou nám podává adventní doba, totiž praví: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil“ (Iz 63,19). Kdyby nebe zůstalo zavřeno, byl by horizont tohoto pozemského života temný a beznadějný. Avšak slavením Vánoc nám víra opět dala jistotu, že Ježíšovým příchodem se nebe rozestoupilo. A v den Kristova Křtu opět rozjímáme o otevřeném nebi. Zjevení Božího Syna na zemi je začátkem veliké doby milosrdenství po té, co bylo nebe uzavřeno hříchem, který jakoby vztyčil bariéru mezi lidskou bytost a jejího Stvořitele. Ježíšovým narozením se nebe otevírá. Bůh nám dává v Kristu záruku nezničitelné lásky. Jakmile se Slovo stalo tělem, je možné vidět otevřené nebe. Bylo to možné betlémským pastýřům, mudrcům z Východu, Křtitelovi, Ježíšovým apoštolům i prvomučedníkovi, svatému Štěpánovi, který zvolal: „Vidím nebesa otevřená“ (Sk 7,56). A je to umožněno také každému z nás, pokud se necháme proniknout Boží láskou, která je nám dána poprvé ve křtu působením Ducha svatého. Nechme se prostoupit Boží láskou! Je to veliká doba milosrdenství! Nezapomeňte na to. Toto je veliká doba milosrdenství!

Když Ježíš přijal od Jana Křtitele křest pokání v solidaritě s kajícím se lidem, ačkoli byl bez hříchu a nepotřeboval obrácení, Bůh Otec nechal z nebe zaznít hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“ (Mt 3,17). Ježíš přijal potvrzení nebeského Otce, který jej poslal právě proto, aby sdílel náš stav, naši chudobu. Sdílení je pravým projevem lásky. Ježíš se od nás neodděluje, považuje nás za bratry a sdílí se s námi. Tak se spolu s Ním stáváme dětmi Boha Otce. Toto je zjevení a zdroj pravé lásky. A je to veliká doba milosrdenství!

Nezdá se vám, že naše doba potřebuje doplněk bratrského sdílení a lásky? Nezdá se vám, že všichni potřebujeme doplněk činorodé lásky? Nikoli takové, která se spokojí s improvizovanou pomocí, jež nepřitáhne, nevtáhne do hry, nýbrž lásky, která se sdílí a má účast na nepohodlí i soužení bratra. Život dostane chuť, nechá-li se prostoupit Boží láskou!

Prosme Nejsvětější Pannu, aby nám svojí přímluvou pomáhala v naší snaze následovat Krista cestou víry a lásky, cestou, kterou vyznačil náš křest.

papež František 12. 1. 2014

Drazí bratři a sestry,

touto nedělí po Zvěstování Páně se končí liturgická vánoční doba: období světla, Kristova světla, které jako nové slunce vyšlo nad obzorem lidstva, rozhání temnoty zla a nevědomosti.(…) Evangelista Lukáš podává, že když se Ježíš po přijetí křtu „modlil, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ,Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!´“ (Lk 3,21-22). Tento Ježíš je Syn Boží, který je naprosto ponořen do láskyplné Otcovy vůle. Tento Ježíš je Tím, který umírá na kříži a je vzkříšen mocí samotného Ducha, jenž nyní spočívá na Něm a posvěcuje Jej. Tento Ježíš je novým člověkem, který chce žít jako Boží Syn, to znamená v lásce; člověkem, který před zlem tohoto světa volí cestu pokory a odpovědnosti, rozhoduje se zachránit nikoli sebe sama, ale obětovat vlastní život za pravdu a spravedlnost.

Být křesťany znamená žít takto. Avšak tento způsob života obnáší znovuzrození: zrození shůry, z Boha, z Milosti. Tímto znovuzrozením je křest, který Kristus daroval církvi, aby rodila lidi k novému životu. Starobylý text přisuzovaný svatému Hypollitovi praví: „Kdo se sklání s vírou k vodě znovuzrození, zříká se ďábla a staví se za Krista, odpírá nepříteli a uznává, že Kristus je Bůh, svléká se z hříchu otroctví a odívá se adoptivním dětstvím“ (Promluva na Zjevení Páně,10).

Podle tradice, jsem dnes měl to potěšení pokřtít několik dětí, které se narodily v posledních třech či čtyřech měsících. Nyní chci svoji modlitbu a své požehnání rozšířit na všechny novorozené děti, ale především vyzvat každého, aby se rozpomenul na vlastní křest, na ono duchovní znovuzrození, které nám otevřelo cestu k věčnému životu. Každý křesťan nechť objeví krásu toho, že byl zrozen shůry, z lásky Boží, a žije jako syn Boží.

Benedikt XVI. 13. 1. 2013

Křest je tajemství světla. „Ty jsi můj milovaný Syn,“ pronesl Otcův hlas při Kristově křtu. Skrze křest jsme všichni synové a dcery světla. Na toho, kdo přijímá křest, sestupuje v plnosti Duch Svatý.

Křest v sobě rozvíjíme skrze víru, kterou kultivujeme, skrze naději, kterou posilujeme, skrze lásku, kterou uvádíme v život. Všichni jsme synové a dcery Otce, jenž nás miluje. Vydávejme o tom svědectví!

Vzpomeň si na datum svého křtu. Vyhledej ho. A řekni si, že právě ten den pro tebe začalo nesmírné duchovní dobrodružství, začal v tobě proudit život církve.

Guy Gilbert – Růženec světla

Křestní svíce

Každý člověk je zábleskem naděje pro tento svět. Obřad křtu to vyjadřuje zapálením křestní svíce od paškálu a jejím podáním pokřtěnému. Křest chce náš pohled otevřít, abychom si uvědomili, že s každým dítětem přichází do tohoto světa nové světlo. Ne nadarmo si naši předkové představovali, že při narození každého člověka vychází na nebi nová hvězda, jež svítí všem lidem. Každý člověk může přispět k tomu, aby byl svět prozářenější a přívětivější. Je naším nejhlubším povoláním, abychom ozařovali oči lidí kolem sebe a abychom do jejich vychladlých srdcí vnášeli trochu tepla.
Prvotní církev nazývala křest fotismos, osvícení. Křest nám tak ukazuje nejen to, že nám s každým dítětem přichází do tohoto světa nové světlo, nýbrž že dítě samo je ozářeno věčným světlem Božím. Prvotní církev vždy chápala uzdravení slepého od narození, o kterém se píše v Janově evangeliu (srov. Jan 9,1-12), jako křestní příběh. Ve křtu se nám otevírají oči a vidíme vlastní skutečnost. Přesně to vystihla legenda o svaté Otýlii: od narození slepá žena prohlédne při křtu. Křest osvětluje naše oči, abychom v sobě rozpoznali světlo Boží.

Poslání kmotrů

Ptám se kmotrů, co pro ně znamená jejich kmotrovství. Někteří mi říkají, že by rádi dítě provázeli v jeho životě, chtějí mu být oporou, průvodcem, na něhož se může kdykoli obrátit. Své kmotrovství chápou jako úkol, proto prožívají potřebu, aby sami rostli ve víře a aby se svou vírou znovu důkladně zabývali. Když rodiče ve výchově dítěte dojdou až na hranici svých možností, chtějí být kmotři připraveni, aby je dokázali povzbudit a pomoci jim. Pokud si dítě s rodiči – třeba v pubertě – nerozumí, je dobré, aby mělo někoho, na koho se může obrátit. A právě tuto službu jsou kmotři připraveni nabídnout.
Už samo hledání odpovědi na otázku týkající se obsahu poslání pomáhá rodičů a kmotrům připravit se na obřad křtu jejich dítěte a na svou aktivní účast při něm.

Anselm Grün – Křest